Sourozenecká rivalita

Autor: RNDr. Lucie Houšková

V této práci jsem se zaměřila alespoň v krátkosti na vztahy mezi sourozenci. O jak zásadní věc jde, jsem pochopila až s mými vlastními dětmi, kdy mne starosti se starším dítětem po narození sourozence přivedly téměř na dno psychických i fyzických sil. Mezitím došlo k podobným problémům i v rodinách několika mých vrstevnic a pro mne tak nastal čas pokusit se najít řešení a pomoci tak nejen sobě, ale i jim.
Sourozenecká rivalita je běžný problém, který se objeví prakticky v každé rodině s příchodem nového sourozence. Prvorozené dítě velmi záhy pochopí, že mu nově příchozí sourozenec výrazně ubírá na pozornosti od obou rodičů a tak začne bojovat o svou původní pozici, kdy se svět točil jen kolem něho. Tímto bojem se v rodině zvýší nervozita, přibudou hádky a dochází tak k výraznému posunu vztahů v rodině. Projevy sourozenecké rivality však nemusí být na první pohled zřejmé. Zde uvádím dva takové případy:
Případ č.1:
Tříletá Zuzanka je spokojená, společenská holčička. Vůči svému ročnímu bratrovi nemá agresivní projevy, spíše přebírá roli chůvy a ráda pomáhá při péči o něj. Náhle začnou problémy ve školce, kde byla do té doby zcela spokojená. Zuzanka pláče a tvrdí, že tety ve školce jsou zlé a začne se počůrávat. Rodiče změní školku, ale situace se opakuje. Až návštěva u psychologa prokáže, že Zuzance velmi vadí její bratr a že výše zmíněné projevy jsou její způsob, jak na sebe strhnout pozornost.
Případ č.2:
Tříletý Honzík byl velice hodný a bezproblémový chlapeček, dětmi oblíbený. Nyní se mu narodil bratr, který má jen pár týdnů. Na návštěvě se Honzík najednou vrhne na svou kamarádku a zuřivě do ní buší pěstmi, když mu nepůjčila hračku. Pak svůj hněv obrací i vůči své matce a bije i jí. Jeho matka v tu chvíli vůbec neví, co si počít.
Výše zmíněné případy ukazují, že sourozenecká rivalita se může projevit i nepřímo. Tyto projevy potvrzují pravidlo Navlhlých bramborových lupínků Harveyho Karpa. Toto pravidlo říká, že děti se budou snažit přitáhnout na sebe pozornost, i když bude negativní tj. raději negativní než žádná.
Rodiče Zuzanky se k situaci postavili čelem a razantně změnili přístup ke svým dětem. Jako každí rodiče si přejí, aby jejich děti byly spokojené a měly hezký vztah. Inspirací pro ně byly knihy Faberové a Mazlishové. Zde uvádím příklady posunu v chování dítěte po změně přístupu v některých situacích:
• Zuzanka záměrně strčí bratra, který spadne na zem. Podle původní strategie by rodiče na dceru křičeli, což vyvolá sice pláč obou dětí, ale vítězství agresora. Nyní ale litují bratra, utěšují tedy oběť a Zuzanka je bez pozornosti. Ta situaci chvíli pozoruje a pak se přidá k utěšování bratra a nabízí mu hračku.
• Zuzanka vytrhne bratrovi hračku z ruky. Pokud by jí rodiče zkritizovali, došlo by opět k pláči obou dětí, které v takých situacích překvapivě reagují solidárně a přidávají se k pláči sourozence. Nyní ovšem kritizují jen chování: „Žádné tahání o hračky, je třeba se rozdělit“. I v tuto chvíli Zuzanka po krátkém zaváhání vymyslí řešení a předá hračku bratrovi nebo mu dá jinou (intuitivně tak aplikuje Karpem popsanou techniku Objížďky, kdy se nasměruje pozornost dítěte na něco jiného).
• Zuzanka pláče už před spaním, že nechce jít do školky. Matka místo běžného „Prostě musíš a hotovo“ bere papír a ptá se, co by jí pomohlo to zlepšit a vše si zapisuje. Ráno jde v klidu do školky, bez pláče, jen připomíná matce, na čem se dohodly tj. tatínek pro ní přijde brzo do školky a než půjde do školy, dostane hodinky s Hello Kitty, aby věděla, kolik je hodin.
V této rodině došlo po pár týdnech k významnému zlepšení vztahů mezi dětmi a tím i k nastolení rodinné pohody. Od rodičů to vyžadovalo jen trochu více snahy pochopit pocity svého dítěte a přijmout je tak, jak jsou. Jak říká Shapiro, dětem je třeba jít příkladem, pokud chceme rozvíjet jejich emoční inteligenci. Těžko mohou dávat něco, co jim nikdo neukáže.
Pokud bychom se podívali na přístup k výchově dětí, který měli rodiče k naší generaci, domnívám se, že podle definice Shapiroa převládal tzv. „autoritářský přístup“. V našich podmínkách to znamenalo přísnější výchovu, striktní dodržování podmínek, důraz na řád a pořádek a to jak doma tak ve školách. Individuální přístup k dítěti ve školách prakticky chyběl, doma to bylo odvislé od snahy rodičů. Pojem emoční inteligence v té době neexistoval. Nicméně tento způsob výchovy nelze považovat za vyloženě špatný. Děti takto vychované vyrostly v dospělé se smyslem pro řád a pořádek, i když v důsledku nedostatečné svobodné volby a podpory samostatnosti v dětství mohou mít potíže se sebedůvěrou, s nerozhodností a s neschopností samostatně najít řešení problému. Mnoho mužů (ale i žen) z této i z předchozích generací má problémy s vyjadřováním svých emocí a pocitů, uzavírají se do sebe a dusí se jimi. Domnívám se, že i to může být příčinou vysoké rozvodovosti v dnešní době.
Pokud se podíváme na přístup k sourozenecké rivalitě v minulých generacích, myslím si, že se tímto problémem nikdo příliš nezabýval. Nejeden z nás jistě zažil situaci, kdy rodiče říkali svým dětem:„ Je to tvůj bratr (sestra), tak ho musíš mít rád. Až tu jednou nebudeme, zůstane ti jen on (ona)“. Přitom dobře víme, že láska se nedá vynutit. Navíc sourozenecká rivalita není pouze záležitostí dětí. I když se ostny její intenzity s věkem jistě ztupují, snažíme se i v dospělosti dokázat rodičům, že jsme úspěšní, samostatní, oblíbení a pokud možno o trošku víc než náš bratr (sestra). Rivalitu prostě nejde jednoduše eliminovat ze života, je třeba ji jen přijmout, respektovat, a tím omezit na minimum. Citlivým přístupem můžeme své děti vést k tomu, aby si cestu ke svým sourozencům našly samy. Nejlépe tím, když si vzpomeneme na to, co vadilo v dětství nám, čeho se naši milí rodiče v nevědomosti dopouštěli, aniž by tušili, že tím rozdmýchávají v našich srdcích oheň nepřátelství vůči našim sourozencům. Uvědomíme-li si toto, můžeme svým dětem pomoci odstraňovat překážky, které jim v sourozenecké lásce brání. Je třeba, abychom se naučili přijímat jejich emoce, naučili je empatii, společně hledali řešení problémů. Všechny tyto kroky jsou napohled velice jednoduché, ale pro rodiče, kteří takto vychováváni nebyli, je velice obtížné přijmout nové vzorce chování. Může trvat několik týdnů i měsíců než rodiče přijmou a naučí se novému přístupu ke svým dětem. Ale s vědomím, že každý takový krok zvýší u dětí pocit štěstí a spokojenosti, jistě stojí za to na sobě pracovat.