Co uděláte když dítě dobře ví, že tohle nesmí a přesto to dělá? Domlouváte, vysvětlujete, dáváte další šanci k nápravě nebo trestáte či vyvozujete důsledky?

Při nedávném povídání se známým o výchově jsem si uvědomila, jak pojem „hranice“ ve výchově může pro každého znamenat úplně něco jiného.  A samozřejmě nejen samotný pojem hranice, ale tím pádem i to, jak (a zda vůbec) je nastavovat ve výchově a hlavně, co to přináší (nebo bere) dětem i rodičům.

Většina rodičů, ať smýšlí alternativně nebo ne, se asi přiklání k tomu, že děti nějaké hranice potřebují. Pokud smýšlíte podobně jako já, asi byste volali po tom, aby před slovem „hranice“ ještě bylo dosazeno slůvko „smysluplné“, než byste byli ochotni souhlasit. Ale každý to tak nemá, pro někoho je nastavování hranic rovno přísnému a možná až despotickému rodičovství, protože mají pocit, že hranice se musí střežit a porušení se musí trestat. Ale může to být i jinak.

Úloha rodiče

Pro vysvětlení si půjčím přirovnání z knížky autorek bestselleru o dětské duši, známých psycholožek Lindě Acredolo a Susan Goodwyn – úlohu rodiče přirovnávají k formě a dítě k zahřáté želatině. Želatina po narození do této formy nateče, postupem času bude chladnout a tuhnout a její výsledný tvar bude záviset na tvaru a pevnosti formy. Když bude mít forma pevný tvar, dítě ho převezme, pokud bude pevný a krásný, pak je to ta nejlepší kombinace. Pokud bude forma krásná, ale nedostatečně pevná, želatina nemá šanci ztuhnout do jejího tvaru. A to jsme již u hranic nebo chcete-li hranic formy.

Jak dítě mapuje hranice

Dítě je od přírody naprogramováno podobně jako robotický vysavač Roomba. Pokud ho doma nemáte, vysvětlím jak funguje. Roombu posadíte doprostřed místnosti a on se rozjede nějakým směrem. Jede rovně dokud do něčeho nenarazí. Jakmile narazí, zapamatuje si, že tam byla překážka nebo hranice místnosti, couvne, otočí se a rozjede se na novou stranu. Tahle jezdí na první pohled bezhlavě sem a tam křížem krážem celou místností a při každém nárazu si zapisuje do paměti, jaký má místnost tvar a kde se nechází nábytek a podobně. Tento vysavač má údajně v sobě velmi sofistikovaný program využívaný i například k prozkoumávání Měsíce, a přesto, když ho sledujete, zdá se, že podobně jako děti, naráží na stejné místo opakovaně, aby se ujistil, že tam ta hranice skutečně je.

Stejně jako Roomba, dítě si těmito nárazy tvoří obraz prostředí, v jakém se nachází. Pocit pevně zmapovaného prostředí mu dává pocit bezpečí a jistoty. Dítě má ale potřebu se o existenci tohoto bezpečného prostoru opakovaně ujišťovat a tak zejména v prvních letech naráží často. Pokud ale hranice zůstávají tam, kde je očekává, jeho potřeba si je oťukat postupem času klesá.  Takže pro rodiče, který by si chtěl otestovat, jak pevné jsou hranice v jejich domácnosti, by mělo stačit zamyslet se nad tím, jak moc na něj jeho děti narážejí a také jak moc se u těch nárazů bouří. Tímhle testem by ale docela dobře prošel i rodič generál (i když ten tohle jistě nečte :), který si nastavuje pravidla sám a tvrdě trestá jejich porušování. Takže tu ještě z mého pohledu chybí druhý test a to je, zda nastavovaná pravidla jsou smysluplná.

Smysluplná pravidla a oprávněné požadavky

Pokud chceme dítě naučit samostatně myslet a chceme rozvíjet jeho přirozenou touhu po poznání a seberealizaci, pak je dobré nepotlačovat jeho vlastní instikty, názory a zájmy do pozadí a nahrazovat je našimi názory a zájmy jen proto, že to chceme, nebo dokonce máme pocit, že jako rodič máme právo vytvořit si v naší domácnosti pravidla, jaká chceme. Já myslím, že realita je taková, že domácnost patří nám všem a tím pádem jsme tu všichni rovnocennými členy. To znamená, že všichni máme právo na to, aby nám tu bylo dobře a abychom se tu cítili co nejlépe. Tady bych jen chtěla poznamenat, že tím všichni myslím i maminku, protože vedle rodičů, kteří neohroženě vládnou ve své domácnosti jsou i takoví, často maminky, které ze strachu, aby dítě nebylo nějak utlačováno, zapomínají na sebe a nevyužívají svého práva, aby i s nimi to vše ladilo.

Uvedu příklad a zrovna trochu kontroverzní, protože každý to má trochu jinak na toto zdánlivě nedůležité téma – nošení bačkor v domácnosti. Já jsem vyrostla v domácnosti, kde moje máma nekompromisně trvala na tom, abychom nosili bačkory, že prý jinak nastydneme. Překročení pravidla mělo na následek nekonečné napomínání a při vyjádření vlastního názoru (odmlouvání) by došlo i na trest. U nás tresty ani odměny nepraktikujeme, ale i tak jsem dětem, už jak začaly capkat, dávala bačkůrky, a jak rosly a uměly se zout i obout, tak jsem jim to připomínala. Když už jsem měla pocit, že připomínání nebere konce a ani mě ani dětem to nedělá dobře, tak došlo na debatu s dětmi i manželem o tom, jak to tedy u nás s bačkorami bude. Při takové debatě mají všichni členové právo vyjádřit svůj pohled na danou záležitost, musí se na ni podívat i ze strany ostatních a hledá se řešení, které je vyhovující pro všechny. Takže jsem si musela položit i otázku, proč trvám na tom, aby děti bačkory nosily. Nevadí mi, že se špiní ponožky a nemyslím si, že bosá noha způsobí nastydnutí, tak proč? Jediný důvod, který mi zůstal, byl, že když přijde babička a vidí děti bez bačkor, tak mě kritizuje. Takže dohoda byla snadná, když babička přichází ohlášeně, děti si nandají bačkory. Tím nechci říct, že takhle je to univerzálně správně. Takhle to prostě vyhovuje nám. Jiné mamince mohou třeba vadit ty špinavé ponožky a řešení může ležet v tom, že si je děti budou samy prát.

Pravidla by měla být šitá na míru každé rodině a všem jejím členům. Každý člen by se měl být schopen a ochoten podívat na svůj požadavek z pohledu těch druhých a měl by ho umět smysluplně obhájit nejen před ostatními, ale i sám před sebou. Když přiznáme, že některý náš požadavek po hlubším probádání  není oprávněný, a odstoupíme od něj, učíme děti, jak takový proces vypadá a můžeme ho pak očekávat i od nich. Neboť děti se učí daleko víc pozorováním našich činů a daleko méně z našich rad. Odtoupení od požadavku neznamená, že naše forma není dostatečně pevná, znamená to jen, že jsme ji trochu zkrášlili.

Důsledek slouží jako hraniční kámen

Uvedu teď příklad toho, jak taková srážka s hranicí může vypadat. Moje mladší dcera je od malička vybíravá v jídle. Starší dcera ji dokonce už někdy v první třídě označila za samostatný stravovací druh: „Jako je býložravec, masožravec, všežravec, tak Sarah je vybíravec“, prohlásila (řekla to v angličtině, kde to znělo o trochu vtipěji, nazvala ji „pickyvore“. Máme doma domluvu, že dostává na vybranou z možných přijatelných alternativ, ale jedním z pravidel je, že pokud nesní hlavní jídlo, které si vybrala, nemůže mít dezert ani žádnou svačinku s výjímkou ovoce, dokud nejíme opět všichni. Když byla menší, tak se samozřejmě stávalo, že svou nevoli z důsledku její volby, že nebude jíst oběd, dávala řádně najevo. V batolecím věku tyto projevy byly i dost hlasité, ale vzhledem k tomu, že tohle máme docela jednoznačně nastaveno a platí to samozřejmě pro všechny členy rodiny, tak postupem času jí stačí důsledek jejího rozhodnutí připomenout a už není co řešit. Je to jako když si Roomba ťukne do zdi, ujistí se, že tam pořád je, takže se nemusí bát, že je všechno jinak, a jede se dál.

Pokud bychom to ale řešili tak, že děláme různé výjímky, nebo řeknu ne a když dítě dostatečně výrazně dává najevo svou nevoli – vzteká se, kňourá – tak bych to vzdala a dala mu, co chce, jen ať už to nemusím poslouchat, stane se hned několik věcí. Pokud jednou povolím a podruhé ne, pak má dítě v hlavě zmatek – chybí mu to jasné ohraničení a necítí se v tom jistě – má se tedy rozhodovat na základě toho, že nastane nějaký důsledek nebo ne? Pokud celkem spolehlivě to vždy vzdám a podvolím se vůli dítěte, pak se sice dítě může spolehnout, že tam hranice není, ale má zmatek v tom, kde vlastně je. Pro svůj pocit bezpečí potřebuje vědět ,kde hranice je, a tak když ji nenajde, vydává se ji hledat dál, a porušování pravidel se stupňuje.

Důslednost a láska – ideální kombinace

A teď se dostáváme k tomu,  že srážka s hranicí nemusí být nepříjemná jen pro dítě, ale i pro rodiče. Zejména rodič, který má pocit, že důslednost rovná se přísnost a přísný rodič je rodič, který nemůže dát dětem dostatek lásky. Pro takového rodiče může být trvání na pravidlech a nastavování hranic problematické. Nevidí rozdíl mezi důsledkem a trestem a obává se, že tím ohrožuje svobodný rozvoj dítěte.

Tohle rozklíčovat je na další článek – už se na něj těším :), teď si jen řekněme, že výchovný styl, který ve výzkumech opakovaně vychází jako nejlepší pro rozvoj dítěte a jeho spokojenost a úspěch v životě, je styl, který dítěti dává ohromné množství nepodmíněné lásky a zároveň nastavuje a důsledně dodržuje smysluplné hranice. Prostě rodičovství s láskou i rozumem 🙂

Napsala: Michaela Tilton – spoluautorka knihy o výchově S láskou i rozumem