Znakování je hra

Jidlo (2)

Rádi bychom se s Vámi také podělili o naše zkušenosti se znakováním. Protože jsme rodiče, které děti prostě baví a vnímáme jako dar, když jim můžeme z našich zkušeností předávat vše, co chtějí, rozhodli jsme se přistoupit i ke znakování. Díky znakování jsme zjistili, jak naše dcerka Terezka vnímá okolní svět, jak přemýšlí a co ji vlastně zajímá mnohem dřív, než nám bude schopna sama vše slovně sdělit. Její svět se nám otevřel a my mohli a můžeme být jeho součástí. Zjistili jsme, že již pětiměsíční dítko vnímá okolí mnohem více, než si většina z nás myslí. Znakováním nám
sděluje, co vidí, co jí těší, co se jí líbí a co vnímá, aniž my sami bychom to vše vnímali také.
Křik a pláč? Co to je? Myslíme si, že když dítě neví, jak nám má dát najevo, že to, co my mu „nutíme“ zrovna nechce dělat, tak bude plakat, aby projevilo svoji vůli, že se mu daná věc nelíbí.
Ale se znakováním je to jiné. Nemusí plakat, že daná věc není to, co chce a ukáže po čem její srdce touží. Tímto způsobem dosáhne svého vlastního uspokojení a může jít dál spokojeně svou vlastní cestou bez slziček a našeho přemýšlení, co Terka vlastně chce. Neznáme situaci s pláčem a vztekem. Terezka si prostě ukáže, že má dost jídla, že chce na zem, aby si mohla hrát, že má potřebu přebalit nebo, že chce pít či jít ven.

My s Terkou znakujeme od čtvrtého měsíce, komentujeme a znakujeme skoro vše, co děláme či vidíme. První znak (světlo) byl v jejím sedmém měsíci. Od té doby to jde neuvěřitelně rychle.
Jdeme si hrát (znakujeme hraní), je to knížka? (znak kniha), dáme mléčko (znak mléko)… Půjdeme ven (znak pro jít a ven) a venku zase znakujeme auto, velké auto, kytička, strom, holčička, kluk, dům… Sama se nám stále kouká na ruce, co přijde. Prohlížíme knížku a znakujeme. Je pravda, že každé dítko je jiné, ale až zjistí, že znakováním se domůže víc „pomoci“ než při řevu a pláči, tak bude praktikovat znakování. Chce to čas a hlavně důslednost. Tvoříme si znaky dle situace. V současné době bude Terince rok a používá přes 60 znaků.
Někdy se stane, že ukazujeme znak a doprovázíme jej zvukovým projevem, ne jen slovem… kráva a
bú a Terka neznakuje, jen bučí. Takže v tomto případě je evidentní, že zvukový (mluvený) projev je
pro děti jednodušší a přirozenější. Kdybychom pouze znakovali, tak budeme ochuzeni o další
rozvoj naší Terky. Takže rozhodně nikdo nemusí mít strach, že by dítě jen znakovalo a nezačalo
mluvit. Mluvení je stejně přirozené, jako chůze. Děti lezou, protože neumí chodit. To stejné je i se
znakováním…

Stáňa a Bob Kořínkovi s Terezkou

Komentáře