Když dítě „nic nedělá“. A proč je to v pořádku.

Seděla jsem vedle své nejmladší dcery, dívala se, jak si dává kostku na kostku – a nic víc. Žádné malování, žádné učení, žádné říkání barev. Jen si stavěla. Tiše. Pomalu. Opakovaně. A já jsem cítila, jak ve mně svrbí prsty.

„Měla bych jí něco říct?“ „Možná bych ji mohla podpořit – třeba pojmenovat barvy?“ „Třeba si z toho nic neodnese…“

Ale místo toho jsem jen zůstala sedět. Dýchat. Pozorovat. A uvědomila si jednu zásadní věc: Nemusíme děti pořád někam posouvat. Někdy jim stačí, že jsme.

Ne každý moment je lekce. A to je dobře.

Doba je plná podnětů. Programů. Cvičení. Kroužků. I my rodiče máme občas pocit, že „bychom měli“ – víc stimulovat, víc rozvíjet, víc učit. Ale co když dítě zrovna potřebuje opakovat jednu činnost stokrát, protože mu tím dozrává mozek? Co když právě ticho, nuda a samostatná hra mu dávají nejvíc prostoru k růstu?

Dítě neroste, když ho tlačíme. Ale když mu věříme.

To neznamená, že máme být pasivní. Ale že máme pozorovat, naslouchat a nabízet s respektem.
Ne předbíhat, ne zasahovat pokaždé, když se „nic neděje“. V Montessori se tomu říká „připravené prostředí“ – dítě má kolem sebe to, co potřebuje… ale volí samo, co si vezme. A my? Dáváme mu čas.

Proto v GoKids tvoříme materiály, které nespěchají

Ať už jsou to obrázkové kartičky, pracovní listy nebo básničky s malováním, nevznikají proto, aby „zabavily“. Vznikají proto, aby podpořily vztah. Ticho. Soustředění. Společný čas, který není o výkonu, ale o přítomnosti.

Dítě nemusí být každý den kreativní. Nemusí se každý týden naučit něco nového. Stačí, že roste svým tempem. A že ho v tom vidíme.

A příště, až budete mít pocit, že dítě „nic nedělá“, zkuste si říct:
👉 „Možná dělá víc, než si myslím.“
👉 „Možná právě teď v něm něco dozrává.“
👉 „Možná prostě jen potřebuje, abych tu byla – a dýchala s ním.“

To někdy stačí.