Agresivita u dětí od 0 do 3 let věku dítěte

holcick-nastvana

Autor: Hana Kohoutová
Agresivita je součástí lidské přirozenosti, hraje velkou úlohu ve vývoji dítěte. Dá se říci, že má úlohu tak velkou jako láska. Vnitřní prudkost dodává dítěti energii a motivaci a je nezbytná k sebepřekonávání. Pokud zůstane v mezích, které dítě kontroluje, pak podporuje úspěch.
Často se stává, že rodiče vysledují u svých dětí agresivní chování, ať už jeho náznaky či jeho plné rozvinutí. Téměř všichni se pak ptají – co s tím? Ideální by bylo nasměrovat tuto vnitřní energii dítěte (která je však nezbytná k jeho vývoji) více k jeho prospěchu. Mnozí si však spíše myslí, že tuto energii je třeba potlačit. My se pokusíme rozeznat specifické projevy agresivity u dětí od jejich narození až do věku tří let a přijít na nejlepší řešení, jak na tyto projevy reagovat.
V dnešní době vede rodiče často snaha naslouchat svým dětem a vyplnit jim každé jejich přání. To samozřejmě není žádoucí, je potřeba vycítit rozdíl mezi přáním a potřebou. Pakliže si dítě zvykne na to, že je mu vyplněno každé pomyšlení, reaguje agresivně, pokud se mezi ně a jeho přání postaví nějaká překážka. Přestane pak ovládat své sobecké impulsy. Přestože pak rodiče cítí zodpovědnost za stav věcí, ptají se, v čem chybili. Největší vina je však kladena radám lidí v rodinném a sociálním okolí, často i vychovatelé a dokonce i psychologové někdy brání tomu, aby se děti naučily kontrolovat své impulsy. Nad vzniklou situací by se měli pak zamyslet všichni, kteří mají co dočinění s podkopáváním autority rodičů.
Některé děti jsou samozřejmě agresivnější než jiné. Temperament dítěte se utváří jednak dědičností, jednak prenatálním vývojem a samozřejmě vzájemný stykem s rodiči a vychovateli. Výchova vzteklého, útočného a neustále mrzutého dítěte rodiče pak velmi zatěžuje. Je tedy potřeba porozumět neurofyziologickému původu a citovým příčinám tohoto nepříznivého stavu, potom dokážeme tuto energii usměrnit a využít ji ve prospěch jeho emocionálního vývoje.
Budoucnost dítěte předurčuje již specifické, fyzické a emocionální prostředí v matčině těle. Odlišný temperament je u dětí podmíněn geneticky. Některé plody se již v děloze chovají velmi klidně a udělají i pod sto pohybů za den, a naopak některé se obrátí i více jak třistakrát. Stres v děloze již existuje, nepříznivé emoční stavy matky má plod schopnost si pamatovat. Neznamená to ovšem, že by plod traumatizovala každá manželská či partnerská hádka. Mnohem více na něj působí vliv negativní emoce, kterou k němu matka vysílá a to je fakt, že není smířená s tím, že čeká dítě, například proto, že jí opustil partner. Pak dítě nedostává od matky signály touhy ho mít a jeho životní prostředí je jednotvárné a smutné, nepodněcuje se jeho psychický vývoj, což dítě velmi vnímá. Naopak zase velmi úzkostně vnímané těhotenství, velké obavy z komplikací může způsobit narození dítěte, které má krajně vzrušivé chování. Sami víte, že někteří novorozenci jsou velmi klidní a obdarovávají svou maminku svojí spokojeností. Naproti tomu se jiné děti už odmalička jeví jako pořádní agresoři. Neustále křičí, vypadají nespokojeně. To matku zneklidňuje natolik, že si už od počátku připadá neschopná. Už novorozenci mají rozdílnou schopnost reagovat na stres. Některé děti mají lepší schopnost dekódovat informace a kontrolovat svá gesta a své reakce. Na některé ovšem i sebemenší podnět působí agresivně. Rozdíly mezi novorozenci jsou v tomto směru velmi výrazné. Ale i přestože má každé dítě rozdílný temperament, způsob, jímž mu blízký dospělý odpovídá podmiňuje jeho potřebu chovat se útočně, nebo naopak mírně. Velmi pak záleží na rodičích, jak si vysvětlí agresivní chování dítěte (v případě novorozenců je to vždy jen křik). Jestliže dáme předem dítěti nálepku (a nadále k němu budeme i tak přistupovat) nervózního a neklidného miminka, pak mu jen dopřejeme, aby se útočně i chovalo. Dítě se prostě přizpůsobí předpovědi. Stejně si ale musíme uvědomit, že tímto chováním dítě vyjadřuje vždy nějakou svoji potřebu. Je to totiž jeho jediný prostředek, jak tuto potřebu vyjádřit. Nejčastěji je to potřeba přivinutí k prsu a nabídnutí pití. Jestliže se však matka řídí dogmaty – například, že mezi kojením je nutno dodržovat tříhodinové odstupy – nutí tím svého kojence chovat se naléhavě a agresivně už od prvních dnů jeho života.
Častokrát také rodiče své miminko příliš omezují a to hlavně z obavy, aby pak nemuseli napravovat chyby. Možná trochu přehnaným výrazem pro toto chování je výraz „drezírovat“. K tomuto chování nás nutí zkušenosti z našeho vlastního dětství a porovnávání těchto zkušeností s tím, co se děje například u přátel. Na toto omezování však bude dítě reagovat násilným chováním – je to totiž jediný nástroj, který mu pomůže dosáhnout své potřeby. Již od prvních dnů svého života novorozenec chápe co mu matka říká. Reaguje na ostrý nebo něžný tón řeči, reaguje na to, zda-li je matka v jeho blízkosti či nikoliv. Toto chování bylo dokázáno vědeckými výzkumy, kdy se měřila tepová frekvence novorozeňat v různých simulovaných situacích.
Je třeba si uvědomit, že násilí je vnitřní složkou každé lidské bytosti – potřebuje ho od okamžiku zrození Jen toto násilnické chování mu poskytuje záruku, že přerušíme jakoukoliv činnost a poskytneme mu to, co potřebuje. Novorozenci se umějí drát o život s nevídanou silou. Jestliže matka chápe tyto projevy jako příznaky agresivity, které jsou namířeny proti ní, dítě může reagovat rozvíjením svého útočného rejstříku. Jestliže mu naopak důvěřujete, dítě se uklidní.
Správná reakce při křiku dítěte je vzít ho do náruče, pochovat jej a nabídnout mu krmení. Jedině tak ukážeme dítěti, že jsme jeho spojenci při uspokojování jeho potřeb. Hovořte s ním o jeho bolesti. Odmítne-li pití, chovejte ho, noste ho. Neposlouchejte škarohlídy, kteří nám budou tvrdit, že z něj uděláte tyrana. Je to právě naopak. Tím, že na něj budete reagovat už nebude mít zapotřebí rozvinout škálu agresivního křiku.
Období od tří do devíti měsíců je pro vývoj agresivního chování velmi důležité. Dítě si v tomto věku ještě neuvědomuje, že je bytostí oddělenou od nás. Zatím do jeho vědomí nepronikají úzkosti, které by ho mohli činit agresivním. Jestliže ho během tohoto období podpoříme v objevování sebe a v získávání důvěry v ostatní lidi, předejdeme projevům agresivity. V tomto stadiu vývoje myslí dítě převážně emocionálně. Nerozumí sice ještě slovům, ale komunikuje neverbálně. Pokud se v tomto období rozpláče hlady, už ho můžeme zaujmout hračkou, veselou scénkou a oddálit pláč – prostě ho učíme trpělivě čekat, než se láhev mléka připraví. V tomto věku ještě nemá dítě špatné úmysly, ani snahu být vrtošivé. Má jen jedno přání – poznat svět kolem sebe.
Dítě, které si rádo hraje s rodiči, často vztahuje ručičky k osobě blízké. Pakliže jeho náznak, že chce být s námi nebudeme brát vážně, poslechneme „dobře míněné rady“ z blízkého okolí – abychom dítě nechali hrát je samotné – jen tím zapříčiníme vznik agresivity. Také záleží na tom, jak jsou sami rodiče vnímaví. Je-li někdo odměřený a popudlivý, může považovat za formu agrese, když dítě chce vzít do náručí. Nereaguje-li, dítě se stává zklamané a jestliže se frustrace hromadí, hrozí, že si dítě osvojí agresivní a násilnické chování. Tentýž princip funguje i v házení předmětů. Asi od sedmého měsíce se dítě naučí uchopené hračky pouštět a házet s nimi. Touto činností prozkoumává své okolí a přirozeně očekává reakci ze strany rodičů, že mu budou hračky zpětně podávat, aby hra mohla pokračovat. Budeme-li toto chování vnímat jako agresivní vůči nám a nebudeme-li s dítětem spolupracovat, a naopak mu vyhubujeme a zakážeme mu házení, je dítě zmateno a poučí se, že házení předmětů může obsahovat agresivní úmysl vůči druhému a udělá to naschvál znovu. Svým hubováním tedy dítě naučíme chovat se agresivně.
Asi od devátého měsíce věku si dítě začíná uvědomovat, že je zcela samostatná bytost, oddělená od vás. V té době se také začíná pohybovat, ať už leze po čtyřech či chodí po dvou. V tuto chvíli jeho rodiče začínají mnohem více používat slůvko NE. Nyní se rodiče stávají osobami, které začínají omezovat jeho stávající aktivní prostor a poznenáhlu vzbuzují jeho hněv. To, co často nazýváme jako „schválnost“ je ve skutečnosti jen frustrace dítěte. Dítě se začíná trénovat v používání slůvka NE. Chce rodičům naznačit, že je jiné. Dochází ke konfrontaci. Jestliže se rodič nenechá vyvést z míry tím, že je dítě neustále v opozici, podaří se mu postupem času dosáhnout toho, aby dítě pochopilo, že není zlobivým dítětem, že se neprovinilo, když odmítalo poslechnout vaše příkazy. Dítě si musí uvědomit, že rodiče chápou jeho pokusy o odpor jako něco, co je u dětí úplně normální. Dítě bude zpočátku v rozpacích z konfrontace jeho přání a pravidly, která udávají rodiče, ale postupem času se naučí ovládat svou energii, i když je rozzlobené, že musí respektovat své rodiče.
Jedním z výrazných projevů agresivity v tomto věku je odmítání jídla. Je to jeho první účinná zbraň, kterou disponuje. Pro matku je vždy velmi frustrující pocit, že její dítě není dobře nakrmeno. Při odmítání jídla je potřeba zjistit, zda naše výchovné zásady nejsou příliš přísné, nebo jestli dítě nekrmíme příliš často či rychle. Je důležité si v této chvíli neumiňovat, že dítě stůj co stůj nakrmíme. Tím ho jen budeme trénovat v jeho stále větším odporu. Je lepší nevyjadřovat své zklamání a dát dítěti raději jen napít mléka.V případě, že dítě dostane opravdovou anorexii a odmítá i mléko, je už na řadě lékař psycholog. Je nutná hospitalizace matky s dítětem a jejich předání do péče specialisty.
V tomto věku nás mohou překvapit i poruchy usínání. Ve věku do tří let je časté, že se dítě bojí odloučení od rodičů. Nebudeme-li tuto jeho potřebu tolerovat a necháme-li ho v noci plakat o samotě více jak deset minut, opět si zakládáme na to, aby si dítě agresivním způsobem pokoušelo docílit svého.
Ve věku osmnácti měsíců až do tří let si dítě již plně uvědomuje své ego. Své myšlenky třídí pouze na „já“ a „ne já“. Ve druhém roce věku začíná dítě s rodiči „bojovat“. Chce se vůči nim identifikovat. Často rodiče vyvádí z míry, jak dítě kolem sebe kope, buší pěstičkami a kouše. Také může špatně zacházet s hračkou – na ní se vybíjí, aby se vyvarovalo útoku na rodiče. Jestliže dítě necháme, aby dávalo svým negativním emocím volný průchod, budeme se stávat jeho obětí a dítě si bude dovolovat stále víc. Bude považovat za pravidlo, že plnit jeho přání je rodičovskou povinností. Jestliže a) snažíme se potlačit tyto projevy výpraskem, b) naopak se snažíme vyvarovat agresivní konfrontace, abychom mu zajistili šťastné dětství, pak oběma tyto způsoby podporujeme jeho násilnické chování. Oba dva způsoby jen vydráždí jeho agresivitu. Začnou-li rodiče křičet, odpovídají na násilí násilím. Přesto však mnoho rodičů zabředne do stereotypu nestálého křiku. Dítě se pak na tuto situaci imunizuje a přivykne jí. Je nutno také dodat, že pokud dítě v tomto věku ještě nemluví a chová se velmi hlučně, je zapotřebí provést zkoušku sluchu. Ve francouzském výzkumu se ukázalo, že každé páté dítě v důsledku onemocnění zánětem středního ucha trpí poruchou sluchu. Tyto děti pak špatně vnímají příkazy, neposlouchají a rodiče se na ně zlobí. V důsledku toho se tyto děti také stávají stále agresivnější.
Do pěti let věku dítěte je limbický systém, odpovídající za emoce, ještě velmi nezralý. Tento systém nám pomáhá regulovat naši náladu, abychom ovládali své emoce. To děti do pěti let věku ještě příliš neumějí. V případě jejich neovládnutí je dobré dát dítěti za pravdu, dát mu najevo, že má právo se rozhněvat, a zároveň klidně a rázně vymezit hranice. Také je nutné neoznačovat dítě negativně. Řekneme-li „ty jsi ale zlobivý chlapeček“ vytváříme mu tím negativní obraz a nutíme ho, aby se s tímto obrazem identifikoval. Pokud však použijeme slova „jsem překvapená, že to děláš ty, takový hodný chlapeček, asi jsi už hodně unavený“, dáme tím najevo, že mu chceme věnovat dostatek pozornosti a že chápeme jeho hněv. Rozhodně se však vyvarujeme křiku a tělesných trestů, neboť i na ty se dítě dokáže adaptovat a později nám může klidně odpovědět – „ani to nebolelo….“.
Důležité je také zmínit se o mluvení. Je dokázáno, že dítě, které dokáží vyjádřit emoce buď verbálně, nebo neverbálně, má daleko menší sklon k agresivnímu chování. Děti, které jsou ve vývoji řeči opožděné, nemají často jinou šanci jak upoutat pozornost na sebe a své potřeby, než agresivním chováním. U takových dětí je nutné především vyšetřit sluch a zvážit změnu komunikačního prostředí.
Pokud dítě reaguje emočně negativně, případně agresivně, je nutné pozitivně usměrnit tuto energii. Musíme dát pozor na špatné reakce, nebít dítě, nekřičet, neoznačovat dítě negativně (to by ho totiž jen utvrdilo, že toto je normální komunikace). Musíme se snažit klidně a rázně odvést jeho pozornost – „pojď si hrát raději s něčím jiným“, a pokud to nezabírá, je účinné oddělit dítě od sebe – ty půjdeš do svého pokoje (koutku, postýlky), já také do svého a vrátím se, až ti bude lépe. Nikdy se totiž nesmíte stát obětním beránkem svého dítěte!
Předcházet projevům agrese můžete i společným hraním s dítětem. Je důležité snížit se na jeho úroveň a to fyzicky – to znamená sednout si k němu na zem. Tím udržíme lépe jeho pozornost, budeme vše pozorovat ze stejného úhlu pohledu. Nutno však podotknout, že tatínkové mají často sklon se svými dětmi formou hry „zápasit“. Tuto formu však nedoporučujeme, protože může být jedním z rizikových prvků pro vznik agresivity. Lepší je zaměřit energii jinam – stavění, čtení, jízda na kole, zajímavé počítačové programy a podobně. Pobízet ke rvačce dělá z děti rebely a to samozřejmě není vhodné.
Rodiče by si jistě v zásadě přáli, aby jejich dítě nemělo jiné myšlenky než láskyplné a něžné, zatímco ve skutečnosti jim často předvádí celou paletu emocí, včetně sebeprosazování a hněvu.
Celá výchova tedy spočívá v tom, abychom dítě naučili ovládat svou vlastní energii a pomohli mu zaměřit ji na rozvoj kreativity a k řešení problémů a k pozornosti vůči ostatním lidem. Aby se dítě mohlo takto rozvinout, potřebuje tyto kvality převzít od nás. Bude nás tedy respektovat, protože i my jsme ho respektovali.

Komentáře

Přidat komentář