Nemám tě rád… aneb o dětské sobeckosti

Autor: Mgr. Bc. Ivana Procházková

„To je moje křesílko, já tam chci sedět! Ať jde Adinka pryč! Je moje!“ křičí tříletá Terezka úplně nejvíc rozzlobeným hlasem, který ze sebe dostane. Třináctiměsíční Adinka si jí moc nevšímá a hezky si hoví v „Terezčině“ křesílku. Rozkřičí se, až když Terezka doprovází své zuřivé výkřiky lehkými údery do Adinky a třepe křesílkem tak silně, že z něj Adinka vypadne. Vítězný pocit malé Terezy přeruší babiččin křik, jestli je normální, že má Adinku přeci ráda, tak proč jí ubližuje. Křesílko je všech vnoučků, ne jenom Terezky, která se jako nejstarší z vnuček cítí být v právu. Terezka se vrhne do maminčina klínu a ještě zuřivěji prohlásí: „Já nemám Adinku ráda!“ A kolotoč výčitek a vysvětlování, proč se taková věc nesmí říkat a jak to Adinku mrzí a že Terezku také nikdo nebude mít rád, když bude taková, se rozjíždí…
Při pohledu na holčiččin zmatený obličej je mi jí až líto. Představit si tak, jak by se cítil „dospělák“ na jejím místě, kdyby mu někdo stále říkal: proč to říkáš, vždyť to není pravda! Ale máš ji rád! Nesmí se říkat, že někoho nemáš rád! Nikdo se s tebou nebude kamarádit! Nikdo tě nebude mít rád! Dost drsná slova i pro dospělého, který si racionálně je schopen uvědomit, že všechny tyto hrozby se zřídkakdy naplní. Co to teprve musí dělat s tím malým stvořením?
Držím svou plačící Adinku, ale přesto se s ní sehnu k Terezce a řeknu jí: „Terezko, ty Adinku nemusíš mít ráda, to tě nikdo nemůže a ani nechce nutit. Ale musíš ji respektovat
a tolerovat. Víš, co to znamená? To znamená, že se s ní musíš o hračky dělit, že do ní nebudeš strkat a dělat jí naschvály. To znamená, že má Adinka stejná práva, jako máš i ty sama. Rozumíš tomu?“ Terezka pokývne hlavou a zeptá se, jestli opravdu Adinku mít ráda nemusí. „Nikdo tě nemůže nutit, koho budeš mít ráda a koho ne. Já mám Adinku ráda i tebe mám moc ráda.“ Terezce se rozjiskří očička a řekne: „Ale teto, já vás mám přeci taky ráda.
I Adinku. Řekla jsem to, protože jsem byla naštvaná…“
Která z maminek se s podobnou větou „nemám tě rád“ už v životě nesetkala? O to víc to bolí, když tato slova patří přímo mamince nebo sourozenci. Ono totiž takové sesazení z pomyslného trůnu pro starší dítko není vůbec jednoduché. Maminky často neví, jak na takovou situaci reagovat. Pocity dítěte by se měly snažit akceptovat, na tom se shodne mnoho předních světových vývojových psychologů, ale v dané situaci to není vždy tak snadné. Autorky knihy Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly navrhují, aby rodič v případě, že ho vyřčené „nemám tě rád“ nebo „nenávidím tě“ rozčiluje, zkusil dítěti říct. „Nelíbí se mi, co jsi mi právě řekl. Pokud tě něco štve, tak mi to řekni jiným způsobem a možná budu schopna ti pomoct.“
Vlastně všecky tyto vyřčené nám nepříjemné větičky jsou většinou důsledkem dětského vzdoru. Vyústěním nějakého konfliktu. Matějček v jedné ze svých knih uvádí, že nejméně polovina dětských zlostných a vzdorných záchvatů je vyprovokována tím, že my dospělí příliš spěcháme a nemáme „čas se s dítětem bavit“. Že na ně křičíme, místo abychom mluvili s klidnou rozhodností. Že mu bráníme v nějaké činnosti, a to nikoliv proto, že by tato činnost sama o sobě byla pro dítě nějak nebezpečná nebo že by vedla k nějaké obecné škodě, ale protože sami jsme příliš úzkostní, nebo nechceme být rušeni ze své práce (nebo zábavy), nebo máme už všeho dost a jsme prostě otrávení a unavení. Z toho plyne, že vždy, pokud je to možné, snažme se konfliktům předcházet. Přitom všem musíme mít na paměti, že dítě nemá trpět pocitem viny za své „špatné“ chování, ale má přijmout představu, že je to chování zbytečné a u tak velkého dítěte už nedůstojné, kterého je nutné se zbavit. V tom mu rodiče mohou pomoct. V jiné své knížce nás Matějček ujišťuje, že z takových občasných vzteklých záchvatů se nerodí agresivita. Nejvýš to znamená, že dítě je schopno do svých přání a ne-přání věnovat dost energie. Později v životě bude umět patrně investovat dost snahy do toho, co bude pokládat za žádoucí, a stejně tak vehementně bude vzdorovat tomu, co bude pokládat za zlé a špatné. To znamená, že pokud máme takového malého vzteklouna doma, nemusí to být do jeho budoucího života tak úplně na škodu.
Rodič musí ale umět dobře od sebe odlišit situaci, kdy je dítě ve svém záchvatu jakoby nechtěně, spontánně, a kdy se dítě schválně uvede do záchvatu, aby něčeho dosáhlo. Děti jsou chytré, velice brzy dokáží rozpoznat, jaké chování na rodiče funguje, aby je ovládly. I když mohou být svým prvním záchvatem vzteku ze sebe samy překvapené, co se to s nimi děje, začne plakat a potřebuje, aby ho rodiče utišili. A od tohoto okamžiku už však naše batole dobře ví, co dělá, a ve skutečnosti to dokáže ovládat. (No, podívejte se. Křičím, až mi plíce praskají… tak, teď sebou praštíme o zem… neškodí trochu slintat… takhle se to dělá!). Je třeba stále mít na paměti, že jen málo toho, co batole provede, se děje opravdu z jeho zlé vůle. Na druhou stranu dítě se rychle naučí, že určitým svým počínáním „rozhýbe svět kolem“. Začne křičet a stává se všemocným, neboť naráz jsou všichni na nohou a slouží mu. Stačí to opakovaně vyzkoušet, aby se z toho stal mocenský trik. Matějček uvádí, že navenek takové chování vypadá jako „tyranie“, ale v podstatě jde o zoufalý pokus dítěte nějak se zajistit
a „opouzdřit“ v tomto nebezpečném světě, který mu nahání tolik strachu a úzkosti. Je to ochrana proti chaosu. Jen ovládáním svého okolí se cítí toto dítě bezpečně.
Když je dítě mezi ostatními dětmi, dokáže dost dobře všech těchto svých zbraní využívat k tomu, aby se vše odehrávalo přesně podle jeho představ. Naprosto přirozeně si brání všecky své hračky a než se naučí s ostatními se dělit a užívat si hry se svými vrstevníky, chvíli to trvá. Matějček však společnost druhých dětí v předškolním věku zdůrazňuje zejména pro vytváření postojů spolupráce a pro sociální začlenění našeho dítěte. Dítě v batolecím věku však nebývá ještě dost zralé k souhře, ke spolupráci a pochopení toho druhého jako plnoprávného partnera. Také pojem budoucnosti mu není zdaleka ještě jasný, čímž si vysvětlujeme onu přirozenou „sobeckost“ dětí batolecího období.
Dítě se totiž nedovede něčeho milého (nebo právě teď zajímavého) vzdát, protože mu není jasné, že je tu možnost návratu a že je to jen na chvíli. Naše žádost „půjč to na chvíli bratříčkovi!“ je mu nesrozumitelná a znamená asi tolik jako „dej mu to a už to neuvidíš!“. Čeho se vzdává, co půjčuje druhému dítěti, co mizí z jeho dohledu a dosahu, to jakoby bylo ztraceno na věky. A my se pak trápíme nad jeho „sobectvím“. To je většinou ovšem zcela zbytečné, protože vývojem obvykle dospěje k lepší představě o věcech, o čase a o vztahu lidí k němu samotnému.
Často nechtěně v dítěti i takovou sobeckost pěstujeme. Např., když rodiče chtějí, aby dítě rychle jedlo. „Sněž to rychle! – nebo ti to sním já – nebo to dáme vrabečkům – apod.“ Toto vyjadřuje v podstatě sobecký postoj takového vychovatele a vede to k sobeckosti toho, kdo je takto vychováván.
Celé toto pojednání bych uzavřela tím, že citová výchova je velice důležitá a je to to, co si dítě s sebou nejvíce do života odnáší. Bohužel pro rodiče neexistují žádné příručky nebo stoprocentní metody, jak a co máme správně dělat, každé dítě je jedinečné a na každé platí něco jiného. Předně však musíme mít naše dítě rádi a chovat se podle toho k němu. Ale nestačí jenom mít rád toto naše dítě a hledět jen na jeho prospěch. Je třeba mít rád i druhé lidi, důvěřovat jim a přijímat je se sympatií. A jestliže to dovedeme sami, pak tomu velmi pravděpodobně naučíme i své děti a svá vnoučata. Stačí totiž, budeme-li se chovat přirozeně a upřímně.