Pamatuju se na ty momenty, kdy dcerka seděla vedle mě s pastelkami v ruce, trochu netrpělivá, ale s očima plnýma očekávání. Chtěla kreslit – ale nevěděla co. Já chtěla být s ní, ale nejsem žádný malíř, takže jsem si nebyla jistá, co malovat, aby to bylo víc než jen „čmárání po papíře“.
Začala jsem tedy kreslit jen jednoduché sluníčko – kroužek, paprsky – a k tomu jsem si zkoušela vymýšlet rýmy:
"Namalujem kolečko, tak začíná sluníčko. Jedno očko, vedle druhé, na celý svět koukat bude....."
Dcera seděla vedle mě, fascinovaně pozorovala, jak se čáry mění v obrázek. A pak šeptla:
„Mami… ještě!“
Tehdy jsem poprvé viděla tu sílu spojení slov, rytmu a obrazu. Jedna básnička. Jeden obrázek. A především – jedno krásné společné teď.
Tato chvíle byla jednou z těch, které stály u zrodu celého projektu. Bylo jich víc. Byly to ty dny, kdy jsme kreslily spolu a já cítila, že se na sebe díváme jinak – s klidem, s radostí, s láskou. Byly to večery, kdy jsme si jen tak sedly, začali říkat básničku a tvořily. Byly to chvíle, kdy jsem cítila, jak nám obyčejný papír a pastelky pomáhají být si blíž.
Chtěla jsem mít víc takových momentů s dcerkou. Více příležitostí, kdy budeme tvořit, smát se, poslouchat, kreslit… a hlavně být spolu.
Začaly jsme kreslit sluníčko s básničkou častěji. Z každého opakování sluníčkové básničky byla dcera nadšená. A když jsem začala vymýšlet rýmy k dalším obrázkům, moc jí to bavilo – uvolněně se smála, snažila se opakovat verše a najednou to nebylo jen malování… bylo to společné dobrodružství.
Všimla jsem si, jak moc jí tahle chvíle pomáhá – nejen v kreslení, ale i v řeči, soustředění, radosti z tvoření. A jak moc pomáhá i mně. Protože jsem věděla, že děláme něco smysluplného – že jí dávám pozornost, čas a lásku, ne jen pastelky do ruky.
A tehdy mě napadlo, že bych takových básniček s malováním mohla vymyslet víc – nejen pro nás dvě, ale i pro ostatní rodiče, kteří hledají něco hezkého a jednoduchého, co by mohli se svými dětmi sdílet.
Nejsem výtvarnice. Ale našla jsem jednodušší i složitější obrázky, které šly rozdělit na jednoduché kroky malování, a k těm krokům jsem začala vymýšlet rýmované verše jako návod, čím v malování pokračovat. Vytvořila jsem pracovní listy, které si každý může doma vytisknout.
Když se mi narodila druhá dcerka, bylo krásné, že jsme už se starší měly spoustu básniček s malováním v malíčku. Mohly jsme tak tvořit společně – a zároveň postupně zapojovat i tu malou. Nejprve jen koukala, pak si začala broukat s námi… A starší dcera? Ta byla úplně pyšná, že může být „učitelkou“ – ukazovala sestřičce, jak se říká verše, jak kreslit sluníčko, berušku a jiné obrázky. Bylo nádherné sledovat, jak se z tvoření stává něco víc – čas, kdy se zrodí nejen obrázky, ale i vztah, důvěra a pocit sounáležitosti mezi nimi.
Ráda jsem s oběma dcerkami chodila ven s křídami – malovaly jsme na chodník podle básniček, které jsme si společně říkaly. Holky to milovaly. A časem začala ta starší učit mladší – s trpělivostí jí ukazovala, jak se říká básnička i jak se krok za krokem kreslí obrázek. Bylo krásné pozorovat, jak si předávají radost ze společného tvoření.
Nechala jsem později také svou starší dcerku básničky namluvit jako mp3 ke stažení (ta mladší to taky chtěla zkusit, tak jsem pak nahrávala básničky i s ní). Věděla jsem, že ne každý rodič má hned odvahu nebo chuť začít básničku říkat nahlas. A úplně chápu – někdy člověk prostě neví, jak začít. I my jsme si začaly audionahrávky básniček pouštět při hraní, před spaním nebo v autě. S každým dalším poslechem se mně i dcerce dostávat víc pod kůži. Aniž bych si toho všimla, jednoho dne jsem zjistila, že básničky známe a říkáme spolu… přirozeně, s úsměvem, jako bychom je znaly odjakživa.
A také jsem vytvořila i videonávody, které vedou krok za krokem i toho, kdo si není jistý, jak začít. I mně samotné ze začátku hodně pomohly. Když jsem si ještě nebyla jistá, jak přesně obrázek nakreslit, nebo jsem si potřebovala připomenout verše, stačilo pustit video a malovaly jsme podle něj. A někdy si dcerka chtěla pouštět videonávody sama, aby malovala bez mé pomoci – a já měla chvilku na to uvařit oběd nebo třeba složit prádlo.
Tak tedy vzniklo Malování s básničkou – jednoduchý, laskavý a hravý projekt pro děti a jejich rodiče. Ne kvůli dokonalým výtvorům. Ale kvůli tomu, co zažijeme spolu.
🎁 A právě ke Dni dětí vám teď chci nabídnout 5 básniček s malováním zdarma – jako malý dárek pro vás i vaše děti. Protože tím nejkrásnějším dárkem, jaký jim můžete dát, je společně strávený čas. Klid, blízkost, společný smích. To jsou ty vzpomínky, které jim zůstanou.

👇 Stačí se zdarma zaregistrovat zde a 5 básniček bude hned k dispozici >>
Dnes už jsou moje dcery větší. Ale když najdu někde v šuplíku starý obrázek třeba sluníčka s verši, které jsme si k němu říkaly, vybaví se mi ta vůně pastelek, jejich smích a ten pocit, že jsme spolu. A víte co je krásné? Když se na ty obrázky dnes podívají ony samy, často je vezmou do ruky, prohlíží si je a usmějí se: „Mami, to si pamatuju… to jsme malovaly spolu, viď? To bylo tááák hezký!“
Někdy si dokonce tu básničku zkusí zopakovat, s úsměvem a jiskrou v očích. Je to, jako kdyby se na chvíli vrátily do těch společných chvil. V tu chvíli mi vždycky proběhne hlavou: Ano, možná už jsou větší, ale ten pocit blízkosti zůstává. Ty chvíle, kdy jsme si sedly, malovaly, říkaly si básničky a jen byly spolu – ty v nich zůstaly uložené. Jako malý poklad, ke kterému se mohou kdykoliv vrátit.
A přesně to bych si přála i pro vás. Abyste si s dětmi vytvořili své malé „vzpomínky na dětství“ – momenty, které budou hřát ještě dlouho. Proto vám teď nabízím malý začátek – 5 básniček s malováním zdarma. Třeba budou i pro vás první jiskrou k něčemu většímu. 💛

Ing. Martina Macháčková
Jsem maminka, která kdysi začínala od kuchyňského stolu 😊- vytvořila jsem, mimo jiných aktivit, malování s básničkou (nejen) pro své dcery. A dnes sdílím s radostí další projekty, které pomáhají maminkám, učitelkám i dětem: Baby Signs, GoKids a SciLearn English. Všechny mají jedno společné – podporují rodiče i děti přirozeně, hravě, s respektem a láskou. 💛