5 pravidel pro výchovu emočně inteligentních dětí již od narození

children conflict

Rodinný život je první školou emočního učení. /Daniel Goleman/

Autor: Bc., Mgr. Iva Sedláčková

Chcete sami u sebe rozvíjet emoční inteligenci? Myslíte si, že nejste emočně inteligentní? A chcete napomoci rozvoji emoční inteligence vlastních dětí? Přemýšlíte, zda to dovedete? Věřte, že emoční inteligenci máte. Vy se ji jen potřebujete naučit aktivovat a používat. Žádný učený z nebe nespadl. „Jen trénink dělá mistra“, jak říká Eva Kiedroňová. Pojďte EQ rozvíjet společně s Vašimi dětmi. Malé děti se učí nápodobou. Napodobují Vaše chování a jednání v různých situacích. Věřím, že si vzájemně můžete v rozvíjení emoční inteligence pomáhat.
Dovolte mi nejprve uvést pár rad pro vlastní rozvíjení emoční inteligenci. Základem je vždy uvědomění si ostatních. Vžít se do druhého a na svět pohlédnout jeho očima. Co bych dělal na jeho místě? Co si přeje? Co bych mu poradil? Kladením podobných otázek otevíráte i sami sebe, svoji mysl. Nelze to udělat jinak? Co mi toto řešení situace přinese? Rozhodně se netrapte tím, že si v klíčový okamžik nevzpomenete, jak jednat správně s ohledem na emoční inteligenci. Naučte se využívat retrospektivní učení. Co to je? Retrospektivní učení pomáhá nové vlastnosti přijmout za své, což následně povede k tomu, že je budete používat, jako by byly Vaší součástí odjakživa. Pokud budete mít pocit, že jste něco pokazili, něco se Vám nepovedlo, přehrajte si danou situaci ještě jednou a ptejte se, co jste mohli udělat jinak, a tím dosáhnout lepšího výsledku. Doporučuji podobný postup aplikovat i tam, kde jste zaznamenali úspěch. Říci si, co vedlo k pozitivnímu výsledku, a zda daný postup bude vhodné použít i v budoucnu. Je to, jako když si stále dokola přehráváte pomalu film v televizi. Cílem je si osvojit či zachovat účinné postupy jednání pro dané situace.
Výborným pomocníkem je i vizualizace. Můžete ji využít pro konkrétní a aktuální situaci, která Vás čeká, nebo i pro obecnější a dlouhodobý cíl. Před samotnou situací si jí několikrát v duchu přehrajte – co máte na sobě, jak vypadá partner, jak vypadá místnost, co budete říkat, co bude asi říkat partner atd. Vizualizaci hojně využívají sportovci (představují si, jak dosahují úspěch). V neposlední řadě je důležité nebát se změny, které vedou k lepšímu životu, provádět.
Představila jsem Vám na úvod pouze pár cvičení k rozvoji emoční inteligence. Pokud Vás daná problematika zaujala, na trhu je mnoho publikací. Myslím si však, že nejdůležitější je se rozhodnout a začít a v jednoduchosti je krása. Začněte s málem a postupně přidávejte. Ve Vašem chování bude docházet k postupným změnám, které se budou promítat i do chování Vašich dětí. Děti se nejlépe učí tím, co vidí u Vás. Jak se chováte a jednáte Vy, tak se s největší pravděpodobností budou chovat a jednat Vaše děti. Bez ohledu na to, co jim říkáte. Například když dítěti říkáte, že se nikdo nebouchá, ale často od Vás dostává na zadek, dítě prožívá zmatek. V dané situaci dochází k rozporu mezi slovy a činy. Nezapomínejte, že dítě si osvojuje především to, co vidí.
Doporučuji pojmout trénink emoční inteligence jako společnou hru, při které si užijete legraci, zároveň si budete bližší a lépe si porozumíte. Děti si osvojí strategie, jak zvládat různé situace v životě, budou schopné projevit své emoce a to i negativní emoce a porozumí jim. Lépe tak budou vycházet i s druhými lidmi.
Výchova emočně inteligentních dětí je založena na tom, že „rodiče pomůžou svým dětem žít v souladu s jejich pocity a i jejich rodinou. Uznává, že dítě bude každý den svého života získávat emocionální zkušenosti a nutí nás naučit své děti, jak tyto emoce ovládat a jak samostatně vytvářet odpovídající modely chování.“ (Wilding, 2010, s. 213). Důležité je nechat děti prožít i negativní emoci, aby jí dítě mělo možnost poznat a učit se ovládat. Bude s ní tak v budoucnu lépe pracovat. Emočně inteligentní jedinci nejsou ani chladní, emočně nečitelní či citově nudní, nereagují výbušně a neztrácejí kontrolu nad stavy podrážděnosti, hněvu apod. (Nakonečný, 2000).
Ve sportovní terminologie lze na Vás jako rodiče nahlížet jako na jakési „emoční“ trenéry. Děti, které projdou „emočním tréninkem“, jsou více odolné a převažují u nich pozitivní emoce. Snadněji se vyrovnávají se stresem, strachem i smutkem. Wilding (2010, s. 214) doporučuje rodičům následovat pět základních kroků:

Buďte si vědomi emocí svého dítěte, stejně jako jste se učili být si vědomi vlastních emocí.
Snažte se tyto emoce rozpoznávat a využijte je jako příležitost pro otevřený rozhovor.
Naslouchejte s empatií a nesnažte se emoce svých dětí nijak zmenšovat.
Pomozte svým dětem najít slova, kterými označí emoce, které právě prožívají.
Snažte se se svým dítětem prozkoumat možnost, jak problém vyřešit. Neříkejte mu, aby nebylo tak emocionální.

Existují různá cvičení ke zlepšení emoční inteligence dětí (Wilding, 2010). Malé děti vyhledávají zpravidla aktivitu, mají rádi opakování, a tak si cvičení rychle osvojí a budou se na ně těšit.

Pravidlo číslo 1 – naučte děti relaxovat. My rodiče zapomínáme učit děti se zklidnit a odpočinout si. Děti mají mnoho energie, neustále jsou v pohybu a na odpočinek zpravidla nemají čas. Nicméně je důležité učit děti relaxovat již od narození. Dítě, které je fyzicky v klidu, je také schopno lépe pochopit, co mu ostatní říkají. Proto je pro rodiče důležité, aby věděli, jak své dítě zklidnit. Pro dítě je nejsnadnější, když se mu informace předávají formou hry, kterou dítě opakuje stále dokola. A s přibývajícím věkem podporujeme dítě, aby se stále více a více uvolňovalo samo (Wilding, 2010). Například malému miminku pomáhá ke zklidnění peřinka. Maminka si může najít stálé místo v bytě či domě, kde bude během dne vždy trávit s děťátkem chvíle odpočinku, kde si budou povídat. Vše se nakonec stane rituálem. Dané „odpočinkové místo“ mohou rodiče s dítětem využívat i v jeho jednom roce, dvou letech a dále. Dítě ví, co dané místo znamená. U ročních a starších dětí můžete například dítě posadit zády k sobě a na záda mu prstem psát tvary, písmena, zvířátka (záleží na věku dítěte a jeho schopnostech) a nechat ho hádat, co to je. Dvouleté a starší děti hru milují. Můžete zapojit i hry s dechem. Nejprve nechat dítě úplně vydechnout, posléze nádech na několik vteřin zadržet, a poté nechat vydechnout. Nejlépe s cvičeními začínat večer a postupně vést dítě k tomu, aby cvičení provádělo samo a to i během dne (Wilding, 2010). U dětí do dvou až tří let využíváme nápodobu, tzn., daná cvičení provádíte Vy a dítě Vás sleduje. Rodiče si navzájem mohou malovat zvířátka na záda a následně je psát na záda dítěte. V případě dechových cvičení ukazujete Vy sami dítěti, jak dýchat. Dítě Vás začne napodobovat. Bude-li dítě následovat Vás jako rodiče, bude se cítit bezpečněji a rychleji si daná relaxační cvičení osvojí.
Pravidlo číslo 2 – naučte děti všímat si pozitivních věcí a zkušeností, které jim pomohou v těžkých chvílích zlepšit náladu. Negativní myšlenky je dítě následně schopno zvládat lépe. „Schopnost vyvolat si pozitivní zkušenost pomáhá vyrovnávat bolestivé momenty v jeho emoční paměti“ (Wilding, 2010, s. 218). Opět můžeme navázat na „večerní rituál“ a postupně vést dítě k tomu, aby si daná cvičení provádělo samo a to i v průběhu dne (vše v závislosti na věku dítěte a jeho schopnostem a dovednostem). S dítětem si popovídejte o tom, co hezkého prožilo ten den. Důležité ovšem je, aby dítě při vybavování pěkných zážitků také prožívalo příjemné pocity. Ptáme se ho tedy i na pocity. U malých dětí ve cvičení používáme znakování a nápodobu. Sedněte si s dítětem a říkejte mu, co hezkého jste dnes prožili. Čím menší dítě, tím více „přehánějte“ mimiku a přehrávejte. Vynikajícím pomocníkem je znakování. Znakům je schopno se dítě naučit dříve než slovům. Prostřednictvím znaků, které používáte i Vy i dítě, si s dítětem popovídáte o tom, co prožilo, co vidělo, co cítilo (radost, smutek,…). Znakování Vám umožní lépe reagovat na potřeby dítěte a přinese Vám i Vašemu dítěti více uspokojení ze cvičení. Každý znak doprovázejte i slovy.
Pravidlo číslo 3 – posilujte psychickou odolnost dětí pomocí vizualizace. Pomáháte dítěti k tomu, aby si představilo nepříjemnou situaci a zcela uvolněné se s ní pozitivně vyrovnalo. Vy jako rodič vše doprovázíte slovy či využíváte grafiku. Formu a jazyk volte dle věku dítěte. Čím starší dítě, tím více samostatnosti bude při cvičeních projevovat.
Pravidlo číslo 4 – využívejte imaginaci ve vztahu k požadovaným výsledkům. Použijeme imaginární hru, kterou již do her s dětmi kolem jednoho roku zařazujeme. Cvičení spočívá ve třech krocích (Wilding, 2010). Nejprve dítě vedeme, aby udělalo něco dobrého, pěkného. U malých dětí popisujeme, k jakým pocitům daný čin může vést (u dětí, které ještě nemluví, použijte při popisu i znaky). Čím je dítě starší, tím více o pocitech mluví samo. Poté si spolu zahrajeme tu samou situaci s tím rozdílem, že dítě se bude chovat více sobecky. A opět postihujeme, jaké pocity to v nás vyvolalo. Následně s dítětem zhodnotíme a poukážeme na „správnou“ formu. V tomto cvičení u malých dětí využíváme zpočátku spíše nápodobu a znakování. Rodič hraje a sděluje své pocity (slovy i pomocí znaků). S postupujícím věkem cvičí dítě samo.
Pravidla číslo 5 – naučte děti, aby si uvědomovaly své myšlenky a pocity a uměly s nimi pracovat. Například v situaci, kdy se dítě zlobí, se ho zeptáme (slovy či znakem), jak hodně se zlobí. Ptáme se, co vyvolalo jeho hněv. Učíme ho chápat „souvislosti mezi tím, co si myslí, a tím, jak se cítí“ (Wilding, 2010, s. 221). Následně mu vymýšlíme důvody, aby se cítilo bezpečně (pokud se bojí), nebo ho povzbudíme (tvoje role v pohádce je sice malá, ale významná).
Pro malé děti je názor a chování rodičů velmi podstatné. Pokud svému dítěti věříte a svým chováním mu dáváte dobrý příklad, i dítě si bude věřit a napodobovat Vaše jednání. Dítě potřebuje nezávislost, a proto se nebojte nechat děti nést odpovědnost za to, co dělají. Nejdůležitější je ovšem dětem neustále projevovat lásku. I když děti cokoliv provedou, potřebují vědět, že i když dané chování neschvalujete, milujete je nade vše na světě.

„Děti, které nedokážou dobře rozeznávat či vyjadřovat emoce, jsou neustále frustrovány. …, postupně nabudou přesvědčení, že nejsou schopny nijak ovlivnit, jak se k nim lidé chovají. … Nakonec se cítí bezmocné a deprimované“ (Goleman 1997, s. 122). Rozvinutí emoční inteligence u dětí je práce dlouhodobá, ale přináší prospěch celé rodině. Lépe zvládnete rodinné konflikty. Jako rodiče můžete lépe motivovat své děti a vést je k disciplíně. Děti dostávají šanci být šťastní a úspěšní v životě.

Rodiče, pro které jsou dané informace nové, chci povzbudit, aby začali co nejdříve. Vyberte si jedno, dvě cvičení s dětmi a ta pravidelně opakujte. Postupně přidávejte další. Hlavně však také rozvíjejte emoční inteligenci sami u sebe. Vše máte ve svých rukou, záleží na Vaší motivaci. Pamatujte, že emoční inteligenci v sobě máte, Vy a Vaše děti si ji jen potřebujete oživit a naučit používat. A pokud opravdu chcete rozvíjet emoční inteligenci u sebe i u svých dětí, jsem přesvědčena, že to dovedete.
Věřím, že v dané eseji najdou nové inspirace i rodiče, kteří již u svých dětí emoční inteligenci rozvíjejí.

Komentáře