Jak budovat sebevědomí a sebedůvěru

Autorka: Markéta DufkováHappy cheerful family. Mother and baby kissing, laughing and hugging

Odkud se sebevědomí bere? Kde má svůj původ? Při odpovědi na tyto otázky se musíme obrátit k dětství. Rodiče mají velký vliv na to, jestli jejich dítě půjde životem jako sebevědomý člověk, který ví, čeho chce dosáhnout. Postoje a chování rodičů ho utvářejí. Dítě si z toho vyvodí své závěry a získá pocit buď, že je úspěšné, nebo že selhává.
„U dítěte se vyvíjí sebevědomí a sebedůvěra tehdy, dáváme-li mu důvěru, že si najde svou cestu, když věříme jeho schopnostem a když ho respektujeme i při utváření rodinného života. Naučí se vyjadřovat svá přání a potřeby. Sebevědomí se utváří vlivem životních zkušeností.“
„K nejdůležitějšímu formování sebevědomí dochází zřejmě již v době, kdy si ještě nejsme vědomi své svébytnosti – dávno před tím, než poprvé vyslovíme slůvko „já“. Rozhodující jsou zřejmě opakované vzorce chování ze strany pečující osoby, které ukládají do psychiky miminka či batolete základy citového vztahu k sobě i ostatním. Daniel Goleman uvádí v této souvislosti následující příklad: Představme si dvě matky a jejich dvě stejně staré dvouměsíční děti uprostřed noci ve stejné situaci. Dítě se probudilo, pláče a chce pít. První matka bere dítě do náruče, přikládá ho k prsu, hladí a trpělivě čeká, až se malé napije. Dává miminku najevo, že je s ním navzdory své únavě ráda i v tuto chvíli. Dítě, uspokojené mlékem i mateřskou láskou, po chvíli opět usne. Druhá matka (možná vůbec nechtěla, aby se jí dítě narodilo, protože žije s mužem ve vztahu plném hádek) reaguje na zaplakání dítěte podrážděně. Zvedá je prudce a bez účasti. Při kojení zírá před sebe, pohroužená do vlastních myšlenek. Dítě cítí napětí, přestává pít. Matka, rozzlobená zbytečným vstáváním, ukládá dítě zpět do postýlky a nechá je vyplakat do vyčerpání. Jde o dva extrémy, ale je zřejmé, které z dětí nabude přesvědčení, že jeho potřeby jsou pro někoho důležité a že svět je dobré místo k žit.Většina dětí zažije v nějaké míře oba druhy zkušenosti, ale protože jeden z naznačených druhů rodičovského chování převládá, dochází nakonec u dítěte k vyhraněnému formování základní důvěry nebo nedůvěry k okolí a k sobě samému. „Každá, i sotva postřehnutelná komunikace mezi dítětem a rodičem, resp. pečující osobou, má nějaké citové zabarvení. Opakování emočních sdělení postupně vytváří v dítěti jeho vlastní emoční postoje a schopnosti, které nakonec formují i jeho sebevědomí,“ píše Goleman.
Sebevědomé dítě se snáze vyrovná se životem. Je úspěšnější ve škole i v zaměstnání, má více sociálních kontaktů a přátelské vztahy. Může pak být lidem oporou.

Co znamená sebevědomí?

Vnímat své právo na respekt a povinnost chovat se s respektem k druhým
Vyjadřovat své pocity a stát si za nimi
Otevřeně a jasně zastávat vlastní názor, i když ostatní mají názor opačný
Respektovat názor druhých
Setkávat se s druhými lidmi otevřeně a uvolněně
Férově vyjadřovat kritiku a snášet kritiku vlastní osoby
Vyjadřovat svá přání a potřeby
Dokázat říci ne
Někteří z nás zažili jako děti tresty, ponižování, trpěli vysokými nároky rodičů. Naše vlastní zkušenost z dětství nám pomůže vžít se do pocitů svého dítěte a porozumět tomu co se v něm odehrává.

Jak posílit sebedůvěru svého dítěte

Snažit se zvýšit vlastní sebedůvěru, pokud budeme vystupovat sami sebevědomě, dítě to od nás „okouká“
Uvědomit si, že každé dítě je jedinečné a nepokoušet se mu vnutit vlastní představy
Ukázat dítěti, že ho máme rádi, i když se nám nelíbí jeho chování. Dítě se učí, že může udělat chybu: „To co jsem udělal, je špatné, ale neznamená to, že já jsem špatný já“.
Nebýt příliš náročný na dítě, nechtít po dítěti věci, které ještě není vývojově schopno zvládnout.
Nesrovnávat děti se sourozenci ani s jinými dětmi. Takto se podporuje konkurenční vnímání druhých a zážitky neúspěchu.
Pokud dítě udělá chybu, ukázat mu jak se to dělá lépe: „Podívej se, nechceš to zkusit jinak?“
Brát dítě tak vážně, jak chceme být bráni sami. Naslouchat dítěti, když nám něco říká a dát najevo, že mu rozumíme.
Respektovat názor svého dítěte, i když si myslíme něco jiného: „ Já vím, že si myslíš něco jiného. Myslíš si, že i přesto se můžeme dohodnout na tom, kdy přijdeš večer domů?“
Utěšit dítě, když se mu něco nepodaří: („Teď jsi zklamaný“), a povzbudit ho, aby pokračovalo ve svém úsilí: „Zkusíš to znovu? Možná to už půjde lépe.“
Nevysmívat se a nezesměšňovat dítě.Můžeme mu tím velmi ublížit.
Zdůraznit dítěti, že je důležité, aby bylo spokojeno samo se sebou, nezávisle na chvále a potvrzení okolí
Vytvořit prostor, v němž se bude pravidelně mluvit o potížích a problémech v rodině. Zde každý může říci svůj názor
Jak rozvíjet sebevědomí svých dětí?

Dávat jim za všech okolností najevo, že nám na nich záleží a že jsou pro nás důležité.
Vést děti od útlého věku k zodpovědnosti (nechat děti pocítit následky svého chování).
Předem stanovit pravidla a dbát na jejich dodržování (pokud dítěti jednou nějakou věc zakážeme a podruhé dovolíme, je zmatené. Dostává signál, že to co rodiče říkají vlastně nemusí poslouchat).
Podporovat je ve správném chování.
Přiměřeně chválit a trestat, nesprávné činy řešit v klidu, bez hádek a násilí.
Vést děti k úspěšnosti. Učit je, že skutečný úspěch nespočívá v dosažení výkonu,ale hlavně v překonávání obtíží. Připomínat, že k životu patří i prohry a neúspěchy. Není třeba z nich dělat vědu, poučíme-li se z chyb, příště se jim vyhneme.
Vytvářet radostné a zdravé rodinné ovzduší, v němž pro děti nebude problém otvírat své nitro a diskutovat o tom, co je tíží či těší.
Čím jako rodiče můžeme sebevědomí svých dětí nejvíc poškodit?
„Za jeden z vůbec nejdůležitějších faktorů utváření sebevědomí dítěte považuji komunikační zvyklosti v rodině,“ říká česko-australská psycholožka Pavla Smith Ježková. „Slova jsou mocná. Bohužel je zvykem používat mnoho nevhodných výrazů a děti i další členy rodiny běžně nazývat ‚idioty, blbci, voly, zbabělci, nemehly ‚. Zdánlivě nevinný zvyk má dlouhodobé následky. Podobné titulování zahrnuje celou osobu adresáta a přinejmenším podvědomě jej degraduje a zraňuje. Je důležité nad způsobem svého vyjadřování více uvažovat a zvláště při jednání s dětmi používat jasné věty, které dítě poučí a přinesou mu přiměřenou zpětnou vazbu. Příklad: Ve chvíli , kdy dítě něco pokazí, mu nevynadáme do nevhodných jmen, ale rozebereme s ním, co bylo špatně a co je zapotřebí příště udělat jinak. S tím úzce souvisí problematika chvály a kritiky. Obojí by mělo být věcné a zasloužené. Málokdo ví, že převládající nadsazená chvála škodí podobně jako přehnaná kritika. Paradoxně vede k dlouhodobé nejistotě, úzkosti a fluktuaci mezi velikášstvím a sebepodceňováním. Je důležité myslet na to, že děti během svého vývoje přijímají za vlastní to, co opakovaně slyší od svých rodičů. Vnitřní hlas jejich sebevědomí je na tom postupně založen. Právě rodiče nejvíc rozhodují o tom, zda půjde o hlas převážně kladný, povzbudivý a konstruktivní, nebo naopak.“ (www.evalabusova.cz/clanky/zdrave_sebevedomi.php)

„Nikdo není dokonalý.“ Nechtějme to tedy ani po svých dětech.
Použitá literatura:
Annegret Weikert: Výchova dítěte
Dorothy Linonová: Všechno o matce a dítěti
www.evalabusova.cz/clanky/zdrave_sebevedomi.php

 

Komentáře