Vaše dítě se zrovna válí po zemi a vzlyká nad rozbitou hračkou, kterou právě dostalo. Rychle přiskočíte a chcete jej ukonejšit, aby se cítilo lépe. Pomohou však doopravdy vaše slova?

Jako rodiče bychom rádi byli považováni za studnici moudrosti. Je však vždy nutné říkat některé věty, jenž jsme slýchali jako malí? Zkuste se s námi podívat pod pokličku této situace a na jednotlivá řešení:

1. „Nebreč!“

Ač rodič těmito větami míní soucit a chce, aby se dítě cítilo v danou chvíli lépe, dítě může mít úplně jiný pocit. Máma/táta si myslí, že moje pocity a jejich projevy nejsou důležité. Nemohu plakat. Nemohu být smutný z toho, co se mi přihodilo. Ve skutečnosti máme všichni právo být někdy smutní, někdy plakat, někdy se zlobit. Proto pojďme děti raději naučit, jak s těmito emocemi pracovat, než je ignorovat, nahrazovat, přecházet.

Představte si situace, kdy vám dítě večer při uložení do postýlky říká, že má strach a vy mu odpovíte například takto: „Je hloupé věřit, že pod postelí jsou růžové příšery s třema očima.“ Raději přiznejte jeho pocity a najděte společně způsoby, jak je změnit, nebo co můžete společně udělat, aby mu bylo lépe. Aby strach nemělo. „Co by ti pomohlo, aby ses nebál(a)?“ nebo „Co mohu udělat, aby ses bál(a) méně?“ Těmito větami dáte najevo důvěru v pocity vašeho dítěte a pomůžete mu je lépe pochopit. Najít způsob jak je ovlivnit.

2. „Nestyď se!“

Kolikrát jste se zastavili s nějakým známým v parku nebo v obchodě a vaše dítě se skrývalo za vaší nohou? Nebo vaše obvykle upovídaná dcera najednou ztichla, když se jí vaše kamarádka zeptala na obyčejnou otázku?  Často totiž při takových setkáních jako první větu, kterou řekneme svému dítěti, je: „No tak se nestyď.“ Mnohdy i zdůrazňujeme, že je zdvořilé odpovědět. Zapomínáme u toho však na to, že každé dítě má svoji individuální povahu, každé není otevřené každému novému člověku ihned.

Stejně tak pokud dětem dáváme nálepku „plachý/á“ mají tendenci plachými dětmi také být. Raději než nucení k pozdravu v dané situaci, se snažme s dětmi tyto situace nacvičit doma, v bezpečí. Povídat si o těchto momentech, kdy náhle potkají někoho nového. Není potřeba děti nutit do mluvení, když samy nechtějí.

3. „Vidíš, říkala jsem ti to!“

Každá věta, která začíná slovem „vidíš“ vychází nejspíš z naší zkušenosti z dětství. Líbilo se vám, když vaši rodiče pronesli tuto větu: „Vidíš, já jsem ti to říkala!“ Nejspíš ne. Sami ji však dost často používáme. Myslíme to dobře, jak jinak, ovšem místo poučení dáváme dětem najevo naši nadřazenost, autoritu. Děti pouze potřebují poznat, pozorovat, prožít všechny situace, aby se z nich poučily. Naše věta: „Kdybys mě lépe poslouchal/a, vše by bylo jednodušší.“ jim v tomto poznávání světa jejich způsobem moc nepomáhá. V těchto případech je opravdu nejlepším učitelem samotná zkušenost.

Zatímco tyto perly moudrosti dětem navlékáme s tím nejlepším záměrem, když víme více o tom, jak naše děti interpretují naše slova, můžeme být opravdu užiteční, můžeme jednat jinak, lépe.

Zajímá vás emoční rozvoj vašeho dítěte? Přijďte na seminář pro rodiče nebo si pořiďte naší knihu o výchově S láskou i rozumem.