fbpx

Měsíc duben je měsícem knihy. Zde jsou tipy na to, jak uspořádat první knihovničku Vašeho děťátka, jak si s dětmi číst a komunikovat během čtení, jaké knížky pro děti a podle čeho vybírat a mnoho dalšího.

Pevné objetí podle Jiřiny Prekopové

Mother holding her crying baby isolated

Mgr. Marie Šlosárková

Doteky, něžnosti, pohlazení, objímání – pro mnohé z nás naprostá samozřejmost a přirozenost, pro jiné tabu. Jakou hrají tyto prvky úlohu při výchově našich dětí? Máme své děti zahrnovat něžnými dotyky, tulit a mazlit se s nimi, nebo je raději odmalička připravovat na tvrdý život, kde emoce nemají své místo?
Tělesné vnímání je jedním z pěti základních smyslů a můžeme říct, že je z nich nejdůležitější. Ztráta sluchu, zraku, čichu či chuti sice dost negativně ovlivní kvalitu našeho života, ale bez tělesného vnímání není žádný život.
Již v matčině lůně zažívá dítě pevné objetí, které mu dává pocit bezpečí. Porodem, kdy dítě musí projít úzkými porodními cestami, si uvědomí své fyzické tělo. Narozením to ale nekončí, dítě je plně odkázáno na empatii svých rodičů, především matky. Ta dítě instinktivně nosí, kolíbá, lehce s ním pohupuje, některé matky své dítě nosí v šátku. Když se z kojence stane pobíhající batole, neznamená to, že jeho potřeba dotyku, hlazení a mazlení je u konce. Až do druhého, třetího roku je potřeba bezpečí a vazby dominující. Tělesný kontakt ale samozřejmě potřebuje i později, kdy je schopno zprávy z okolí analyzovat rozumem.
Dětská psycholožka Jiřina Prekopová přichází s programem, který je postaven na tělesných prožitcích, skrz které si jedinci předávají navzájem své emoce. Nejedná se ani tak o výchovnou metodu jako spíše o životní postoj založený na vyjadřování emocí prostřednictvím tělesného kontaktu. Má mnoho příznivců, ale také spoustu odpůrců.
Metoda pevným objetím se týká nejen dětí, nýbrž také dospělých jedinců či osob postižených autismem. Jedná se o obsáhlé téma, zaměřme se proto blíže pouze na pevné objetí praktikované na zdravých (neautistických) dětech.
Co je metoda pevného objetí podle Jiřiny Prekopové? Jedná se o metodu, která pomáhá řešit konflikty v rodině. Poukazuje na to, že účelnější než od problémů a hádek utíkat, je postavit se jim čelem a rozebrat své pocity s ostatními. A to nejen verbálně, ale také fyzicky. V pevném objetí tělo na tělo cítíte každé napětí svalů, tep srdce, pohyby hrudníku při dechu, třes, to vše jsou vjemy, které jinak nezaregistrujeme a které prohlubují prožitek vzájemného vcítění a souznění. Dítě má možnost vnímat svého rodiče tak, jak mu je to přirozené, což je tělesné vnímání, na které je malé dítě nastaveno především. Lásku necítí skrze slova, nýbrž prostřednictvím dotyku. Problémy, které oběma nebo jedné straně nejdou vyjádřit slovně, vyjádří očním kontaktem, pláčem, křikem, a to přímo tváři v tvář ve vzájemném objetí.
V popředí všeho stojí fakt, že druhého milujeme bez výhrad, že ho přijímáme takového, jaký je. To ale neznamená, že by neměl vědět o tom, co nás na něm rozčiluje, mrzí. Jedná se o práci s emocemi, které si v pevném objetí, např. rodič držící v náručí dítě, uvědomují obě strany.
To vše jsou velmi pěkné myšlenky. Proč má tedy tato metoda tolik odpůrců a kritiků?
Tam, kde pouhá slova nestačí a problém je závažnější a komplikovanější, což se týká často spíše starších dětí a dospělých, doporučuje Jiřina Prekopova tzv. terapeutický plán. O co jde? Během několika sezení se terapeut snaží zjistit vše, co s daným problémem souvisí. Pokud během samotného sezení nedojde k vyřešení, přichází na řadu terapie pevným objetím. Zde se plánovitě určí, kdo a jakým způsobem bude koho objímat. U dětí do období puberty není žádán jejich souhlas s terapií, vše je v rukou zodpovědnosti rodičů. Dítě ještě nemá schopnost vnitřní autoregulace, neumí si vyvodit následky svého chování, navíc neumí své chování v afektu regulovat, a je na rodiči, aby dítě vedl, usměrňoval a naváděl na správnou cestu. Koneckonců rodič nese za dítě naprostou zodpovědnost.
Dětem starším čtyř let, které jsou rozumově vyspělejší a jsou schopny pochopit podstatu řešení konfliktu pevným objetím, terapeut vše vysvětluje na příkladech ze zvířecí říše. Poukazuje na to, že oproti krokodýlům, kteří jsou naprogramováni na bázi boj – útěk, disponuje člověk rozumem a vůlí. Děti se pomoci programu již v tomto předškolním věku učí, že ve vztazích mají jednat vědomě, že vždy mají více variant řešení, a že každé řešení s sebou nese i své důsledky.
Jak vypadá terapie pevným objetím (TPO) v reálu?
Malé dítě (zhruba do 18 měsíců) je objímáno v embryonální poloze. Jen tak mu může rodič hledět do očí a zrcadlit tak jeho výrazy obličeje. Komunikace mezi nimi není ani tak o slovech, neboť dítě má ještě velmi omezené verbální možnosti, ale o pohledech, grimasách značících emoce rodiče a o napodobování výrazů tváře dítěte. Své trápení, svou bolest může dítě vykřičet rodiči do tváře, ale nesmí ho bít. Stane-li se tak a dítě rodiče kousne či uhodí, tak dospělý chytne jeho ústa nebo ruku a rezolutním hlasem mu vysvětlí, že to nesmí dělat, že mu tím ubližuje.
Dítě v období vzdoru (od 18 měsíců do poloviny čtvrtého roku) sedí rodiči na klíně (pozice na koníčkovi), chodidly se opírá o zem, aby cítil její odpor. Pravidla jsou zde stejná jako u malých dětí – žádné bití, kousání, svůj vztek mohou děti vykřičet. Zde již zasahuje i samotný terapeut, neboť problém nemusí být jen v potřebě vzdoru, ale může mít jinou příčinu.
U starších dětí se osvědčila poloha vleže – dítě dole, rodič nahoře. Konfrontace zde díky vyvinuté schopnosti řeči dítěte probíhá především verbálně. Opět je důležitá přítomnost terapeuta. Ten dobře mířenými otázkami vyhledává příčinu problému a dává vyplout emocím na povrch.
Co je na TPO nejdůležitější, je její závěr – pevné objetí totiž trvá tak dlouho, dokud se hněv a agrese nepromění v lásku. To znamená mnohdy i hodiny.
Laická a mnohdy i odborná veřejnost je ovšem pobouřena. Samotnou terapii pevným objetím vnímá jako násilné omezování svobody dítěte, jako postup proti jeho vůli. Mnozí kritici poukazují na to, že během terapie dítě fyzicky trpí, že mu jsou ubírány jeho základní práva. Není se čemu divit, na první pohled skutečně TPO vypadá násilně, oba účastníci na sebe křičí, u starších dětí rodič leží na dítěti, a i když dítě křičí, pláče, že ho to bolí, že chce pryč, rodič ho nepustí dřív, než si oba láskyplně spočinou v náručí. Kritici se ptají: Můžeme si s použitím fyzického násilí vynutit pozitivní vztah u dítěte?(Jiří X. Doležal Reflex). Může jakékoli násilí vést k lásce? (Radana Litošová, blog Little Modernist). Stejné pochyby má také organizace APLA (Organizace pomáhající lidem s autismem). Vnímají dlouhotrvající objímání dítěte jako „znásilňování“ jeho osobnosti. Zastánci terapie, mezi nimi např. přední český psycholog Jaroslav Šturma či ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová ale poukazují na fakt, že žádný z kritiků samotnou terapii neviděl na vlastní oči. Jiřina Prekopová ve své knize Pevné objetí – cesta k vnitřní svobodě uvádí, že při terapii kladen veliký důraz na dodržování určitých etických zásad, ke kterým mimo jiné patří správné držení dítěte, tedy v poloze, která mu je příjemná, ve které mu netlačíme na důležité orgány či nepůsobíme bolest. Dítě si před samotnou terapií dojde na toaletu, je napojeno a vyslečeno tak, aby mu nebylo příliš horko či zima, aby ho nic netlačilo. To, že dítě při objímání v určité fázi volá o pomoc a křičí, že nemůže dýchat či že ho něco bolí, je pouze jeho snaha o útěk. Dítě je totiž instinktivně nastaveno na boj a útěk. V tomto mu musí pomoci rodiče, kteří rozum mají a mají za dítě i za jeho emocionální život zodpovědnost. Matka ho v danou chvíli tedy ještě více přitiskne k sobě. Dítě se po chvíli utiší a jakmile všechny emoce odezní, dítě se s rodičem již jen mazlí a tulí.
Samozřejmě, terapie pevným objetím je volba poslední, když již není jiná možnost, jak emocemi pohlcené dítě uklidnit.
Z knihy Jiřiny Prekopové Pevné objetí – cesta k vnitřní svobodě vyčteme následující: TPO je životní postoj, který zapovídá tresty odnětí lásky, tedy žádné pohlavky, žádné vyhánění za dveře, ale výchova láskou. Dejme dítěti vědět, že ho milujeme za každých okolnosti, i když zlobí či se vzteká, ukažme mu, jak nás jeho zlostné chování rozčiluje a zároveň mrzí, naučme ho, že každý máme právo na emoce, na své pocity, a ukažme mu, jak s nimi má zacházet. A nechápe-li naše slova, nebo je nevnímá, ukažme mu to tak, aby pochopilo – působením na jeho tělesné vnímání. Vždyť se nejedná o nic nového, to jen v technikou přehlceném světě zapomínáme na to, co je nám přirozené.
Položme si my sami otázku, co je pro dítě a utváření jeho osobnosti horší – zda splynutí s rodičem v objetí, byť na dlouhé hodiny, a jejich vzájemné usmíření v náručí, nebo neřešení problému a ponechání dítěte se svými zmatenými pocity a emocemi, které ještě neumí samo zpracovat, či dokonce jeho fyzické potrestání… Nejedná se jen o pouhý společenský konzes? Vztáhněme situaci sami na sebe – kdo z nás se cítí dobře po ošklivé hádce, kdy se uprostřed nedořešeného konfliktu stáhneme do samoty? Děti jsou stejně vnímavé a citlivé jako my, ba i vnímavější. Jak se tedy může cítit dítě, pokud ho opustíte? Půjde plakat do svého pokoje. Bude samo, samo se svou agresivitou, se kterou si neví rady, cítí se být opuštěné ve chvíli, kdy potřebovalo mámu a tátu nejvíce. A nyní si představme situaci, že ho v tomto stavu přijmeme, obejmeme a verbálně, ale hlavně svým postojem, svým objetím mu vyjádříme, že jsme na to spolu. Vždyť za agresí, zlostí a vztekem se často schovává bolest, kterou dítě mnohdy vyjádří až tehdy, když cítí pocit jistoty a bezpečí, když cítí, že ho rodič vnímá a chce mu porozumět.

Inspirace

Líbil se vám článek?

Chcete dostávat upozornění na podobné články a inspirace emailem?  Klikněte na tlačítko výše.

Můžete se kdykoliv odhlásit.

Najděte kurzy ve vašem městě

Komentáře

Přidat komentář