Hranice a pravidla

Autor: Mgr. Andrea Krenželoková

Woman berates crying baby

Hranice a pravidla poskytují řád a orientaci. Jde o to, jak je vytváříme.
Vymezování hranic ve výchově považují odborníci za důležité. Když děti nemají jasné a pevné hranice, ztrácejí pocit bezpečí. Když zjišťují, že hranice někdy platí a jindy tak docela ne, vyvolává to v nich nejistotu a úzkost a odpovědí na to může být i agresivní chování.
Rozdíl mezi demokratickou a autoritativní výchovou není v tom, že by v té první bylo vše dovoleno a v druhé vládla především omezení, ale v tom, jakými způsoby se stanovují pravidla a hranice chování. Jednou větou by se to dalo říct tak, že máme vytvářet hranice nikoliv pro děti, ale s dětmi.
Pokud chceme, aby dítě respektovalo pravidla, je především na nás, abychom je respektovali sami.
Důležité je dohodnout se, co budeme na dítěti vyžadovat a co všichni v rodině začnou také dělat. Denně, opakovaně, pořád.
Důslednost – to slovo každý ve výchově zná, ale v praxi nevíme, o co jde, jak se to dělá. Dítě respektuje naše pokyny už před druhým rokem věku. Základním úkolem rodiny je najít první situace, kde budeme jednotně vyžadovat stejný postup. Bez křiku, bez napomínání, bez plácání na zadeček. Jen ho klidně vezmeme za ručičku, zavedeme zpátky na místo, kde se stala chyba, a se slovy „teď to uděláme správně“.
Nadávky, výkřiky z křesla nebo od televize a zlobné průpovídky dospělých nezmění v chování dítěte vůbec nic. Naše agrese ho naučí chovat se vztekle, vzdorně, vzpouzet se pokynům. Agrese naše vyvolává agresi jeho.

A jak uplatňovat pravidla v jednoduchých situacích v praxi?

Jídlo
Před jídlem uklidíme hračky, jdeme umýt ruce, učíme samostatně stát na stoličce u vysokého umyvadla a namáčet ruce pod tekoucí vodou. Rituál probíhá stále stejně. Krmíme v sedačce, neměníme místa a způsob práce. Pokud naučíme mytí rukou před jídlem, ale jednou je otřeme vlhkým kapesníčkem, jindy vyzdvihneme dítě k umyvadlu, nebo mu ruce sami omyjeme a otřeme, čeká nás neúspěch. Protesty, vzdor, útěky i odmítání jídla. Podmínkou k vytvoření návyků je neúprosná nutnost dělat vše pořád stejně, aby dítě už samo vzalo stoličku, postavilo ji k umyvadlu, pustilo kohoutek, použije tekuté mýdlo a oplachuje. Následuje ručník a odnesení stoličky. Dospělý jen čeká a chválí. Později už jen čeká. Dítě to umí, ví, co má dělat, a rodič ho očekává s připraveným jídlem, až to bude udělané tak, jak to má být. Pomalu, pořád stejně a správně.

„Poslední“
Důležitým rituálem je usínání. Jedna přečtená pohádka nikdy nestačí, dítě nechce dočíst, ale stále číst. Pokud chceme navodit klidové usínání, musíme vytvořit návyk ukončení „ještě poslední“, nebo „teď pohádku spinkací – a dost“. Slova se musí opakovat stále stejná, proto je výhodné používat jedno slovo, které se hodí k pohádkám u postýlky i k ukončení houpačky, hry s míčem, prostě k ukončení hry.

Procházky
Přijde čas, kdy dítě nechce už být vedené za ruku, „běží samo“ a zkouší, co mu projde. Běží po chodníku a u kraje běží dál. Nezastaví se a nečeká. Reakce rodičů jsou různé. V tom špatném případě křičí „stůj“, běží za ním, naznačují potrestání a dítě vlečou přes silnici. Mechanicky, se spoustou průpovídek, které dítě nevnímá. Proč nevnímá? Bere to jako hru na honěnou a bude to zkoušet znovu.

Špatná reakce:
Máma křičí: „Stůj!“ Dítě běží dál, máma křičí: „Počkej, až tě chytím, tak uvidíš!“ Nakonec ho chytí a dítě má něco uvidět. Nevidí nic, jen pochopí, že jde o prázdné řeči – řeči – řečičky, a naučí se neposlouchat.
Křik jen povzbuzuje nebo nutí do vzdoru. Slovo má cenu v klidu, při vysvětlování, jinak je už jen na závadu. Dítě se dostává s nejbližšími do boje, do střetu, do hry „kdo z koho“. A rodič z toho vychází špatně. Dítě mu nevěří, nebere jeho projevy vážně, někdy se ho bojí, jindy ho provokuje. Vítězství pro ně znamená jen pocit nejistoty: ruka, která ho má vést, vede různě, jednou vpravo, podruhé vlevo, v ničem není jasno. Nejsou žádná pravidla hry.
Správná reakce:
Dítě utíká z chodníku, máma mlčí a vybíhá. Doběhne dítě, uchopí jeho ruku a vrací se zpět se slovy: „Tak, a teď to uděláme správně.“ Nekřičí, je klidná, chová se pohodově.
Jde s dítětem do poloviny chodníku, pustí jeho ručičku, jde vedle něho a napřahuje ruku u okraje chodníku. Stále v klidu, bez výčitek, bez zloby, bez bušení na zadeček. Jen stálým návratem – „tak se to dělá správně“. „Teď to uděláme spolu a správně.“

Bačkůrky
Batole má pokyn, že na bílé křeslo může jen bez bačkůrek. Leze na křeslo, někdo mu ihned sundá bačkůrky. Leze dolů, navlékáme mu botičky. Chce opět nahoru, zouváme botičky. Už zase dolů, tak navlékáme botičky. Může nám to připadat únavné, ale je to hra. Míček házíme také pořád tam a zase zpět! A tahle hra přinese ohromný výsledek.
Například v případě Bětušky.
Uplynul rok a Bětuška už si umí sundávat bačkůrky sama. Pokyn zná. Jde ke křeslu, zuje si bačkůrky, vyleze nahoru a vítězoslavně se dívá kolem sebe. Každý se na ni usmívá. Sleze dolů, nazuje bačkůrky, běží pryč. Přiběhne, chce být u mámy, znovu bačkůrky dolů, rychle na křeslo – ale co tady, máma si povídá s tátou, není tady nic na hraní, tak zase dolů, botičky nazout a běží se jinam…
Vydržela to jen třikrát. Je to moc práce a žádná legrace. A je vychováno:“Dělám to takhle a jen to, co se mi líbí. Na křeslo mohu, ale když nechci, dělám něco jiného.“ A rodiče? Ti jsou v očích Bětky ti hodní, usměvaví, nezlobí se, jsou v blízkosti a Bětuška ví. Může dělat, co chce, ale podle určitých pravidel. A pořád chodit zpátky, to už ji nebaví. A tak to dělá správně.

Lawrence E. Shapiro ve své knize Emoční inteligence dítěte a její rozvoj říká, že důležitá je kladná disciplína. Tím se rozumí promyšlené, předvídatelné a věku dítěte odpovídající metody, jak reagovat na jeho nevhodné chování. Všichni mladí lidé potřebují disciplínu v pozitivním i donucovacím smyslu slova. Pokud se mají děti naučit určitým produktivním dovednostem, potřebují si osvojit disciplínu, aby dokázaly co nejlépe využívat své vrozené vlohy. Zároveň se musí setkat s pevnou a důslednou disciplínou i tehdy, když začnou zkoušet hranice určitých společenských pravidel (což dělá čas od času každé dítě). Ve skutečnosti nelze vychovávat dítě způsobem, který rozvíjí jeho emoční inteligenci, aniž by se zároveň nevyužívalo důsledné a účinné metody, jak ho naučit disciplíně.

Inspirace

Líbil se vám článek?

Chcete dostávat upozornění na podobné články a inspirace emailem?  Můžete se kdykoliv odhlásit.

Najděte kurzy ve vašem městě

Komentáře

Přidat komentář