Jak rozvíjet emoční dovednosti dětí již od kolébky pomocí metody znakování s batolátky programu Baby Signs

Autor: Radka Škochová

Každý rodič hledá takovou cestu výchovy, která udělá jeho děťátko šťastným, spokojeným a úspěšným. Snažíme se ho co nejlépe vybavit na to, co ho čeká „tam venku“, předat mu co nejvíce našich vlastních zkušeností, pokud možno co nejrychleji, a uchránit ho všem těm „ošklivým“životní situacím, které život občas přináší. Otázka zní jak to co nejlépe udělat, a také kdy a jakým způsobem.

EMOČNÍ INTELIGENCE

Pojem „emoční inteligence“ bychom mohli definovat jako souhrn emočních dovedností, jejichž zvládnutí pomáhá cítit se lépe nám samotným, ale především ukazuje cestu, jak se citlivě a s úctou chovat k ostatním.
Znamená to rozpoznat své vlastní emoce, umět je ovládnout a kultivovat, být schopný sám sebe motivovat, ale také dokázat se vcítit do pocitů druhých a prokázat společenskou obratnost v oblasti komunikace a mezilidských vztahů.
Emoční inteligence není založena na tom, jak je člověk chytrý, ale spíše na jeho charakteru a osobnostních rysech, které v něm vytváří prostředí, ve kterém vyrůstá a výchova, jíž je vystaven.
Nejnovější výzkum dokazuje, že sociální a emoční dovednosti mohou být dokonce pro spokojenost člověka a jeho vztahy na sociální a pracovní rovině důležitější, než jeho schopnosti intelektuální.
Během dospívání a ve všech obdobích dospělosti je člověk, vnímaný jako emočně kultivovaný, nejvíce oceňován jako přítel, společník, spolupracovních a objekt něčí lásky a důvěry.
Pokud srovnáváme stupeň emoční inteligence, neboli EQ, s hodnotou IQ, tak výzkum dále prokázal, že EQ je mnohem méně geneticky zatíženo, což znamená, že se na jeho výši podílí zejména prostředí a výchova.

V naší společnosti je rozvoj emoční oblasti člověka dlouhodobě podceňován. Větší význam je často přikládán rozvoji kognitivních schopností a výši IQ.
Někdy se dokonce, z důvodu neznalosti problematiky, za úspěch v kontrole emocí považuje jejich potlačení a přetvářka navenek. To však rozhodně není ta správná cesta. Nezaměňujme pojmy „ovládání“emocí s jejich „potlačováním“.
Potlačování emocí je nadmíru kontraproduktivní. S emocemi je třeba pracovat. Sebemenší pokrok, který člověk udělá pro kultivaci svých emocí, je největší investicí do sebe sama a také do společnosti.
EMOČNÍ VÝVOJ DĚTÍ

Již od prvního měsíců miminka je možné sledovat, jak vyjadřuje své pocity. Když je šťastné a spokojené, směje se, když je smutné nebo má strach, pláče a když se hněvá, křičí. Zajímavé je, že již od čtvrtého měsíce dokáží miminka rozpoznat, zda lidé, kteří na ně mluví, jsou v dobré náladě nebo naopak rozzlobení.
Emoční vcítění můžeme sledovat u většiny dětí už během prvního roku jejich života. Miminka se otočí za jiným dítětem, které pláče a často se také rozpláčí.
Vývojový psycholog Martin Hoffman mluví o tomto projevu jako o „globálním vcítění“, způsobeném neschopností dítěte rozlišit sebe sama od svého světa a vysvětlovat si neštěstí jiného dítěte, jako své vlastní.
Ve věku jednoho roku je už dítě expertem na čtení z tváře svých nejbližších. Vaše grimasy, povzdechnutí, zatínání pěstí mu říkají mnohem více než slova. Batolata věří nonverbálním sdělením více než slovům.
Mezi prvním a druhým rokem svého života vstupuje dítě do druhého stádia vcítění, v němž si začíná uvědomovat, že neštěstí jiné osoby není jeho vlastní.
Většina batolat se intuitivně snaží snížit neštěstí druhých. Vzhledem ke svému nezralému kognitivnímu vývoji si nejsou přesně jista, co mají udělat.
Na scénu přicházíme my, rodiče, abychom jim svou pomocí s orientací v jejich pocitech, dokázali tuto predispozici rozvinout a vychovat z nich emočně kultivovaného člověka.
I když jsou malé děti a batolata známé svým egocentrismem a sobeckostí, mezi osmnáctým a třicátým měsícem procházejí přeměnou a získávají schopnost, orientovat své chování vstřícně směrem k ostatním. Zřetelně se u nich také začíná vyvíjet smysl pro spolupráci, pomoc druhým a touze sdílet. Tato semínka vcítění vyrůstají v ochotu člověka poskytnout pomoc v nouzi, postarat se o trpícího člověka nebo třeba být připraven položit život za někoho, koho milujeme.
Touha malého batolete obejmout svého plačícího kamaráda je nadmíru důležitým krokem v jeho vývoji od sebestředného miminka k soucitnému dítěti.

PROČ JE TŘEBA SE UČIT EMOČNÍM DOVEDNOSTEM

Pokud se ptáme, zda emoce, jako jedno z nejzákladnějších vybavení, které našemu dítěti předáváme formou našich genů, vyplují na povrch přirozeně, v pravý čas a jaksi samy od sebe, odpověď zní: ne zcela.
Mnozí vědci se domnívají, že naše lidské emoce se původně vyvinuly jako mechanismy nutné k přežití. Strach nám velí vyhýbat se nebezpečí a riskantním situacím. Hněv nám pomáhá překonávat překážky, které stojí v cestě našim tužbám. Štěstí, radost a uspokojení nacházíme v kontaktu s lidmi, které máme rádi a patří také mezi emoce, zajišťující přežití našeho druhu. Této významné evoluční úloze také slouží smutek, který nám pomáhá vyrovnat se se zármutkem a ztrátou milované osoby, a poté vysílá signály k přilákání někoho nového.
A přece to nejsou naše emoce samy o sobě, co nás odlišuje od zvířat. Spíše je to naše schopnost si je uvědomovat a uvažovat o nich, co nás posunulo až na vrchol evolučního žebříčku.
Zatím co naši primitivní předkové dokázali své emoce přirozeně přizpůsobovat, na nás klade moderní doba emoční nároky, s kterými příroda nepočítala. Například i když v našem emočním repertoáru hraje významnou roli hněv, příroda jaksi neplánovala, že ho bude tak snadné vyprovokovat uvíznutím v dopravní špičce, sledováním fotbalového zápasu nebo hraním videoher. Náš evoluční vývoj nemohl tušit, jak snadné bude jednou pro desetiletého chlapce vytáhnout pistoli a zastřelit svého spolužáka za to, že ho údajně urazil.
Emoční a sociální dovednosti nám mají pomoci překlenout tuto pomyslnou propast, která, s rostoucím životním tempem, jako by se stále více rozšiřovala, a připravit nás na to, vychovat děti, které budou schopny a lépe vybaveny, vyrovnat se se stresem moderní doby.

Přesto, že se stále více rodičů snaží rozvíjet intelektuální a kognitivní schopnosti svých dětí již od kolébky a zdá se, že každá generace dětí je chytřejší, vypadá to, že jejich emoční a sociální dovednosti mají tendenci zcela opačnou.
Životní tempo se zrychluje a nároky na současné generace dětí exponenciálně rostou. Důsledkem je, že se emoce, jako základní vybavení pro přežití, kterým nás příroda obdařila, začínají u našich dětí vytrácet.
Problémy dnešních dětí je možné připsat na vrub složitým změnám ve společenských vzorcích. Rozvody, které mají za následek nestabilní rodinné zázemí, dále negativní vliv televize a médií, nedostatek úcty ke škole jako zdroji autority a zkracující se doba, kterou rodiče tráví se svými dětmi.
Způsobilost vyjadřovat své emoce, má člověk pevně zakódovanou v mozku. Zda bude skutečně schopen tuto evoluční výhodu využívat, záleží z velké části na situaci, v níž je vychován. Zejména pak záleží na způsobu komunikace a vzájemného jednání okruhu lidí, kteří ho obklopují v období dětství a dospívání.
Nabízí se tedy otázka: jak můžeme svému dítěti pomoci, aby bylo přesto přes všechno šťastné, zdravé, spokojené a úspěšné? Odpověď zní: Musíme změnit způsob vývoje jeho mozku.

PODSTATA EMOČNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

Snad nejzajímavější součástí procesu emočního vzdělávání dítěte je skutečnost, že doslova měníme chemii jeho mozku nebo přesněji, učíme ho způsobu, jak může samo funkci svého mozku ovládat. Emoce jsou vlastně určité biochemické látky, které produkuje mozek, a na něž potom reaguje tělo.
Své děti můžeme naučit způsobům, jak mohou biochemii svých emocí změnit, což jim pomůže, aby byly přizpůsobivější a dovedly lépe zvládat složité životní situace.

Výzkum harvardského psychologa Jerome Kagana přišel s teorií, že temperament dítěte odráží specifický vrozený emoční systém v mozku, jakési schéma současného a budoucího emočního vyjadřování a chování. Během let zjistil, že dvě třetiny dětí, které se rodí jako plaché, vyrostou v bázlivé, uzavřené a úzkostné jedince se společenskými zábranami.
U těchto dětí se podle něj zřejmě nevyvinuly nervové cesty, které umožňují, aby myslící část mozku převládla nad emoční částí a pomohla mu zvládnout emočně vypjaté situace.
Avšak asi třetině dětí, které Kagan zkoumal, se očividně podařilo zkrotit svůj nadměrně excitabilní emoční mozek a ve věku, kdy chodily do mateřské školky se už svou otevřeností a společenským chováním od ostatních dětí nelišily.
Odlišný byl u těchto dětí způsob, jakým rodiče od počátku reagovali na jejich plachost. Jde o rozdíl, o němž Kagan tvrdí, že doslova změnil vývoj jejich mozku.
Matky trvale plachých dětí zaujímaly ke svým dětem ochranitelský postoj- vyhýbaly se situacím, které je rozčilovaly a konejšily je, když plakaly. Matky, jejichž děti dokázaly svou plachost překonat, dospěly k závěru, že jejich děti by se měly naučit vyrovnávat s tím, co je rozrušuje a i když s nimi cítily, nesnažily se mírnit jejich pláč a úzkost. Spíše stanovily pevné meze a trvaly na jejich dodržování.
Kagan přišel s hypotézou, že neurochemie dětí, které vyrostly ze své plachosti, se změnila, protože je jejich rodiče vystavovali stále novým překážkám a náročným úkolům. Zatím co děti, které náročným situacím vystavovány nebyly, si zachovaly nezměněné mozkové obvody a zůstaly emočně hyperaktivní.
Učíme-li děti vyrovnávat se s životními nesnázemi, umožňujeme jim to, vytvořit si nové nervové dráhy, které jim pomohou v celkové přizpůsobivosti svému okolí.
Jen málo dětí chce mluvit o tom, co je trápí, ale z hlediska emoční inteligence bychom měli své děti neustále povzbuzovat, aby mluvily o svých pocitech. Hovor o problémech a schopnost dětí své pocity sdělit okolí může změnit způsob vývoje jejich mozku. Může vytvořit spoje mezi emočními centry mozku.

Existují druhy léků, které mohou změnit způsob, jak nervové buňky přenášejí informace a energii. Ale, jak napsal doktor Schwartz ve své knize Brain Lock (Mozek pod zámkem), změna kognitivního chování může vyvolat stejné chemické reakce a změny v mozku, jako psychoaktivní léky. Podobný výzkum také zjistil, že při léčbě deprese, fóbií, úzkostí a jiných psychosomatických potíží může být změna způsobu jak lidé myslí stejně účinná jako léky.

Psychologové doporučují, abychom dětem pomáhali vyjadřovat své pocity, aby se tak naučily chápat nejen své vlastní pocity, ale také pocity druhých.
Dítě stále přichází do styku s emocemi, a pokud mu nepomůžeme vytvořit v mozku struktury, které by emoce mohly regulovat, je dítě emocemi zahlceno.
Je třeba také nechat dítě prožít silné emoce jako například pocit nenávisti a potřeby destrukce a hovořit s ním o tom, aby se naučilo pocitu porozumět, pojmenovat ho a nechat odeznít, namísto hromadění nevyjádřených pocitů. Některé děti jsou preventivně agresivní, protože se neumí vcítit do pocitů jiných, například do bolesti jiných dětí. Učení přátelským dovednostem jako je empatie je proto důležité již od raného věku, kdy je dítě ještě batole.
Pokud rodiče netolerují nebo neumožňují prožít dítěti některé emoce, zejména vztek a agresi, pak neumí dítě s těmito emocemi pracovat. Agrese je často rodiči nevítanou emocí, ale je velmi důležitá.
Potlačování emocí může mimo jiné vést k osamělosti, stresu a dalším záchvatům vzteku.
Učíme-li děti chápat a sdělovat své emoce, můžeme ovlivnit mnohé stránky jejich vývoje a jejich úspěšnost v životě. Naopak nepodaří-li se nám naučit je chápat a vyjadřovat, mohly by být nadměrně citlivé a při konfliktních situacích nepřiměřeně reagovat.

Emoční dovednosti je možné u dětí rozvíjet od raného věku a pokud budeme emocím rozumět a vědět, jak s nimi zacházet, může nám to pomoci s výchovou našeho dítěte.
Jak toho ale dosáhnout, pokud je dítě ještě příliš malé na to, aby nám popsalo své emoce pomocí slov? Tak jako umění chůze předchází přirozeně nejprve lezení, předchází mluvení nejdříve snadnější způsob komunikace: gesta.

ZNAKOVÁ ŘEČ PRO BATOLATA – PROGRAM BABY SIGNS

Když se vaše batolátko zlobí, protože se na ulici zapovídáte s kamarádkou, a ono chce jít domů a hrát si a dostat něco k jídlu, možná vám ztropí scénu, protože mu to připadá jako nejrychlejší způsob, jak dosáhnout uspokojení svých potřeb.
Dítě, které ještě nemá vyvinuty řečové dovednosti, bude mít potíže vyjádřit své pocity slovy a může dostat záchvat vzteku.
Vaše batolátko je určitě velmi šikovné a možná již umí spoustu slov. Dokáže však slovy vyjádřit, že má strach, že je smutné nebo že je teď opravdu velmi šťastné?

Schopnost mluvení se vyvíjí velmi pomalu. K vyslovení i těch nejjednodušších slov je třeba naučit se správně ovládat jazyk, rty , mimické svaly a hlasivky.
Naproti tomu děti mají mnohem větší kontrolu nad pohyby ostatních částí těla a to daleko dříve než je tomu u svalů, umožňujících mluvený projev. S mnohem větší přesností ovládají svoje ruce a paže a právě to jim umožňuje, dorozumívat se pomocí gest.

Který rodič by netoužil po tom, rozumět svému děťátku ty dlouhé měsíce a někdy i roky před tím, než se s ním dohovoří pomocí slov. Rozluštit dětské breptání a vymyšlená slůvka, identifikovat předměty, na které děťátko ukazuje. Existuje metoda, která toto vše umožňuje.

Již v 80. letech minulého století prokázaly ve své výzkumné práci doktorky psychologie Linda Acredolo a Susan Goodwyn, mezinárodně uznávané vědecké kapacity v oblasti výchovy a vývoje dětí, že většina dětí batolecího věku, které ještě neumí mluvit, si ve své touze komunikovat vytváří jako prostředek dorozumění se svým okolím vlastní gesta, znaky. Toto zjištění odstartovalo obsáhlý výzkum, který si kladl za cíl odhalit vliv používání znakové řeči, jako prostředku komunikace, na chování dětí, ale také obecně na jejich vývoj. Bylo zjištěno, že se velké množství rodičů obává své děti v této spontánní aktivitě podporovat, protože se bojí, aby neztratily zájem o mluvení.
Výsledky výzkumu byly velmi překvapující a převratné. Bylo prokázáno, že znakování vývoj řeči a schopnost naučit se mluvit nezpomaluje, ale naopak výrazně urychluje. Prokázaly se i další významné přínosy znakování. U dětí, které se dokázaly se svými rodiči dorozumět pomocí znaků, došlo k posílení sebedůvěry, k výraznému snížení frustrace a pláče. Již ve velmi raném věku lze takém odhalit, jak jsou děti ve skutečnosti chytré a jaké mají vlohy či zájmy. Znakování s batolaty podporuje nejen vývoj řeči, ale pozitivně působí i na sociálně-emoční a intelektuální vývoj.
Tato zjištění položila základ trendu učení slyšících batolat znakové řeči, která je nyní rozšířena po celém světě jako program Baby Signs – „dětské znaky“.

Program Baby Signs je snadný a přirozený způsob jak se domluvit se svým děťátkem ještě před tím, než je schopné používat slova.Umožňuje dětem snadno proveditelnými gesty vyjádřit nejen své potřeby, ale i myšlenky a hlavně své pocity a emoce.
A právě tato skutečnost je klíčová. Děti, které znakují, jsou schopné komunikovat o svých pocitech mnohem dříve, než jejich neznakující vrstevníci, což je velmi důležité. Čím je dětský mozek „čerstvější“, tím lépe, dříve a snáze se vytvoří mezi neurony potřebné spoje a dráhy, které s dítětem zůstanou po celý život.
Používání znakování dá dětem možnost emoce pojmenovat ještě před tím, než se naučí vyslovit slova a dá jim impulz k emočnímu rozvoji.
Schopnost efektivně komunikovat vede k úspěchům ve škole, v práci i v osobním životě. Zejména v době, kde se dětská mysl rapidně vyvíjí, tedy zhruba do pěti let dítěte, posílí umění dorozumět se, dětskou sebedůvěru a usnadní navazovaní kontaktů s ostatními dětmi i dospělými. Výsledkem je posílená emoční inteligence a nadprůměrné komunikační dovednosti.

I když je důležité, abychom učili své děti mluvit o jejich pocitech a pozorně naslouchat vyjádřeným pocitům, výzkum zjistil, že slova zprostředkují jen malou část emoční komunikace. V sérii studií prokázal psycholog Albert Mehrabian, že v přímé interakci je 55% emočního významu zprávy vyjadřováno neverbálními náznaky, jako je obličejová mimika, držení těla a gesta, a dalších 78% je přenášeno tónem hlasu. Tak zbývá pouhých 7% emočního výrazu, který je skutečně vyjadřován slovy, která říkáme.
Pokud emoci popisujeme pouze slovně, bez gest a výrazu tváře, vždy se spoléháme na stoprocentní vyjádření významu, které nám mluvená řeč poskytuje, a nemáme potřebu zrcadlit pocity, které nám sama o sobě přináší. Znakovou řeč obecně, naproti tomu vždy neoddělitelně doprovází výraz tváře, který upřesňuje znak jako pojem a dotváří jeho význam. Postoj a výraz tváře, jako nedílná součást znaku, nám vypoví o emoci , kterou chceme vyjádřit a sdělit, mnohem více než sebevíc slov.

ZAČNĚTE JIŽ DNES

Emoční dovednosti je možné a hlavně důležité u dětí rozvíjet již od kolébky. Klíčem, který nám pomůže odemknout dveře do dětské duše a umožní nám porozumět potřebám a pocitům našich dětí, ještě dříve, než nám vše sdělí slovy, je používání znaků namísto slov.
Učte své děti, aby vám pomocí znaků dokázaly sdělit svou radost, ale i strach a hněv a přijměte tyto jejich pocity jako přirozené a zdravé vyjádření emocí.
Naučte je i dalším způsobům, jak vyjadřovat emoce. Jednou z nejjednodušších a nejužitečnějších věcí, kterou můžete pro podporu emoční kultivovanosti svého dítěte udělat je rozšířit nebo vytvořit jeho emoční slovník. Použitím fotografií nebo obrázků vystříhaných z novin se ptejte , jak se lidé na obrázku cítí. Jestli jsou šťastní či smutní a proč, a také jak byste jim třeba mohli pomoci. Můžete také děti pobízet, aby vám svoje pocity nakreslily. Způsobů, jak efektivně komunikovat o emocích se nabízí spousta, stačí jen zapojit fantazii.

Pokud děti naučíme emocím rozumět a následně je ovládat a kultivovat, dokáží pochopit nejen své vlastní pocity, ale také pocity druhých. Dáme jim tím ten nejlepší základ k tomu, aby byly šťastné a spokojené, citlivě se chovaly k druhým, nevyhýbaly se složitým situacím a žily svůj život v radosti , lásce a úctě k ostatním.