Proč je dobré vyjadřovat emoce? aneb Neboj maminko, to bude dobrý

Autor: Lenka Bittnerová

Pojďte se mnou na chvilku na dětské hřiště. Sedíte na lavičce a pozorujete to „hemžení“. Člověku dojde, s čím vším se vlastně rodíme. Vidíte společné budování hradu z písku nebo naopak jeho boření (samozřejmě s větší radostí), přetahování se o lopatku a bábovičky a s tím spojený výskot, vášeň, nadšení, ale i zlost, slzy, strach nebo smutek. Emoce střídá emoci.

Co jsou to emoce a kde vznikají?

Zkušenosti s emocemi má jistě každý z nás. Emoce patří do lidského života. Vzbuzují v nás příjemné či nepříjemné pocity a někdy jsou provázeny něčím, co neumíme nebo nemůžeme vyjádřit slovy (když prožíváme strach, máme radost, zlost atd.). Vymysleli jsme si proto různá přirovnání jako „strachy se mi třásla kolena“, „hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě“, „skákal jsem radostí dva metry vysoko“ či „byl jsem v sedmém nebi“. I definice emocí se různí autor od autora. H.E.Jones kdysi výstižně prohlásil, že „Každý ví, co to jsou emoce až do doby, kdy se emoce pokusí definovat.“ C.E.Izard definoval emoce „jako primární motivační systém člověka“. Další z definic zase uvádí, že „emoce jsou psychické procesy vyjadřující subjektivní vztah člověka k jeho vlastním projevům i okolním jevům a situacím“. I přesto, že neexistuje jednotná definice emocí, odborníci se shodují „alespoň“ v jejich následujících znacích:
• emoce jsou maximálně subjektivní (z osobního pohledu) záležitostí – dva totožné podněty mohou u různých jedinců vyvolat různé emoce (například nepřijetí na školu může u jednoho jedince vyvolat lítost a smutek, u druhého naopak vztek a zlobu)
• slovy jsou těžko vyjádřitelná
• jsou univerzální, tzn. že doprovázejí všechny druhy duševní činnosti
• jsou aktualizovány konkrétní situací v daném okamžiku
• jsou neopakovatelné – vjem, který v nás emoci vyvolal si můžeme znovu „přehrát“ (vybavit) ve vědomí, ale stejné city nikoliv, ty se s prožitým obsahem mění
• jsou podmíněné, setrvačné – například, když učitel znepříjemní žákovi nějaký předmět, může se prožívání nepříjemných citů objevovat v tomto předmětu i poté, kdy ho učí jiný učitel
• většina emocí jsou polární (protilehlé), například láska x nenávist, radost x smutek
• jsou smíšené (ambivalentní), například láska v nás vyvolává pocit radosti a štěstí, ale i strach o milovanou osobu, žárlivost a jiné
• vnímáme jej ve dvou protipólech – příjemné x nepříjemné
• jsou obtížné přístupné nestrannému (objektivnímu) rozboru (analýze)“ http://www.lidske-emoce.com/)

Myslím,že i Vy jako rodiče jste se někdy dostali do situace, kdy jste před svým dítětem dali najevo své emoce. Ať už to byla velká radost z něčeho povedeného, nebo naopak smutek spojený se slzami v případě velmi dojemného filmu, či ztráty někoho blízkého.
Malé děti vyjadřují své emoce zcela přirozeně a třeba negativní pocity u nich většinou netrvají dlouho. Je především na nás, abychom jim předali zkušenosti, jak emoce zvládat, poradit si s nimi. Když budeme emocím rozumět my, vědět proč je máme, jak bychom se měli vyjadřovat, nebo čemu se vyhnout, máme vyhráno i na cestě výchovy s našimi dětmi..

Každý den v rodině s dětmi přináší spoustu momentů, kdy se v nás silně ozývají emoce. Není se čemu divit, vždyť se bereme z lásky, z lásky plodíme děti, trápíme se, hádáme se. Přijde i absolutní ticho, když mlčíme, jsme uražení nebo smutní kvůli nedorozuměním mezi námi rodiči a dětmi.
Někdy emoce v sobě dusíme, jindy jim necháváme volný průběh a zcela bez kontroly si vyléváme vztek, právě proto, že jsme doma a mezi nejbližšími. Jak by to ale mělo být, aby se našim dětem dobře vyrůstalo a nám jako rodičům se dobře žilo?

„Záměrný trénink ve vyjadřování emocí v rodinách byl a dosud je poněkud opomíjen. Zejména v případě negativně zabarvených emocí to často vypadá tak, že si lidé paušálně myslí, že vyjadřovat negativní emoce jako vztek, smutek, křivdu, pobouření a hněv je něco špatného. Jedná se o velice nebezpečný omyl.“ píše Lenka Lacinová.

Proč je dobré vyjadřovat emoce

„Transparentním vyjádřením vnitřních pocitů navenek zabraňují tomu, aby vznikala takzvaná dvojná vazba. Dvojná vazba je, když něco vnitřně prožívám a něco jiného prezentuji navenek.
Tento rozpor je intuitivně rozpoznatelný a vyvolává v partnerovi (nebo i dítěti) nejistotu a tím spíš vytváří prostor pro vznik konfliktu. Tohle platí především pro emoce z pólu negativního, to znamená pro překrývání smutku, rozčarování, stesku, vzteku, rozlady, zklamání atd.
Když nejsou viditelné projevy v souladu s vnitřním stavem, nemá okolí možnost vcítit se do onoho člověka a třeba i účinně pomoci. Existují mnohé „matky hrdinky“, kterým pro okolí „nikdy není špatně“, ale přitom jsou zklamané, že je nikdo z nejbližších nepodpoří a nepomůže jim. Tyto matky očekávají, že to okolí „nějak pozná“, ale přitom slovně svou únavu popírají. Může to pochopitelně platit i pro „otce siláky“, kteří přece nejsou žádné „padavky“.
Musíme přijmout, že třeba hněv a vztek nejsou samy o sobě jevy nežádoucí a odsouzeníhodné. Je jasné, že mnohým z nás v tomto okamžiku zní v hlavě matčin či otcův příkaz „přestaň s vztekat“ nebo „běž ode mě a přijď, až budeš hodný/hodná“. Nebo třeba také: „Nebreč, je to ostuda.“ „

Od malička jsme byli většinou všichni tak nějak omezováni v projevech negativních emocí, a proto je máme v takzvaném zakázaném pásmu. A čím více je odsunujeme za vysoký plot, tím intenzivněji a ničivěji se mohou projevit v dobách zátěže. Je pravda, že negativní emoce jsou přirozené stejně jako střídání noci a dne nebo zimy a tepla. Jen díky tomu, že si je prožijeme, můžeme poznat i emoce, můžeme říci „pozitivní“ – jako je radost, nadšení nebo třeba láska. Vztek či hněv jsou jedny ze zcela přirozených reakcí například na frustraci, tedy na nemožnost uspokojit některé ze svých potřeb.

Tady je potřeba poznamenat, že s vyjádřením emocí se musíme naučit pracovat. Dost často se totiž hněv a vztek obrací proti nejbližším, pokud nejsou kultivovány. Všichni to asi známe, že mnohdy si „vyléváme vztek“ na dětech, i když nás naštval manžel nebo šéf. Poté se dozajista objeví pocity viny a výčitky, které naše rodičovské či partnerské sebehodnocení rozhodně neposílí, ba naopak.

Co nemůžeme ovlivnit, co vlastně vzniká automaticky, jsou bezprostřední emoce po nějakém partnerově či potomkově činu. Jsme ale schopni ovlivnit, co s touto emocí uděláme. Hněv či vztek opravdu nejsou „hřích“, ale nechat se jimi ovládnout již tak nevinné není. Jedná se o velmi významnou věc pro budování manželského vztahu – o dospělé vědomé rozhodnutí o tom, jak budu nakládat s negativními emocemi. Je ovšem jasné, že nikdy nemůžeme dosáhnout dokonalosti. Není to ani žádoucí – emoce nemohou být zcela v područí rozumu. Za prvé to snad ani nejde a za druhé by se tímto způsobem mohlo ze vztahů vytratit spontánní prožívání a projevy, což také není žádoucí. Takže jde opravdu o kultivaci emocí, nikoliv a jejich potlačení.

Vyjadřování negativních emocí
„Nenávist je zastaralý hněv.“ Marcus Tullius Cicero

Měli bychom se naučit vyjadřovat své vlastní pocity, nikoliv obviňovat druhého. Obviňováním a útokem vyvoláme defenzivu, obranu, vrácení úderu, nikoli pochopení, podporu a pomoc. V první osobě se pocity vyjadřují nejlépe. To znamená, když budu mluvit sama za sebe. Je opravdu velký významový rozdíl, když manželovi řeknete:“Jsi hrozný, zase jsi nechal po sobě nepořádek v kuchyni, je to tam celé zamaštěné, myslíš, že jsem tady služka nebo otrok?“ nebo „Opravdu mě štve, že je nepořádek v kuchyni. Byla bych ráda, kdybys na to myslel, až si zase budeš něco vařit a potěšilo by mě, kdybys to dnes uklidil“. Je dobré nahradit všechny věty „Ty jsi … Ty vždycky … „ úvodem „Mrzí mě … Jsem smutná, protože …. Zlobí mě, když ….“. Stejným způsobem se můžeme vyjadřovat, co se nám nelíbí, i směrem k dětem. I z vlastní zkušenosti vím, že to na začátku moc nejde, člověku to jakoby špatně vychází z úst. Takovým tipem – jak si formulace připomenout, když jsou zrovna potřeba – je umístit na místa jako je lednice, skříňka, kde máme svojí oblíbenou kávu, v dětském pokoji, ale i v koupelně. Kolikrát už byli nápomocni.

Vyjadřování pozitivních emocí
„Laskavé slovo může být krátké, ale jeho ozvěna je nekonečná.“

Když už vyjadřujeme, co nás trápí, je stejně důležité podělit se v rodině o pocity radosti, spokojenosti, umět dát najevo, že nám na nich záleží, že je máme rádi, že je umíme pochválit.
„Chvalte, chvalte – tak zní mnohdy doporučení psychologů z poraden, ale nebohý rodič si může mnohdy oprávněně říkat: „Chválil bych, ale ono opravdu v poslední době není za co!“
Je dobré začít chválit něco, co vlastně nezávisí na chování a výkonu dítěte. Přestože má dítě v žákovské knížce pár baňatých trojek a dopoledne rozbilo další talíř, stále nám zbývá k ocenění „alespoň“ dítě samé – jeho hezké vlasy, oči, úsměv. Když dítě nakreslí neumný obrázek, neměli bychom mu lhát, jak je výborný malíř, což by ani nebylo dobré do budoucnosti. Řekněme raději „mně se ten obrázek líbí“, a to bude pravda, které dítě může věřit. Navíc nevytváříme prostředí pro vznik falešných představ o schopnostech dítěte, které by ve školce nebo škole mohly v kontaktu s výkony jiných (třeba nadanějších) dětí narazit a vyvolat tak pochybnosti o vaší upřímnosti.“

A na závěr něco ze života: Jsem smutná, protože …
Je těžké vyrovnat se s odchodem těch nejbližších.……….“Maminko, proč pláčeš?“ „Je mi moc smutno …“ „A proč?“ …“Protože se mi stýská po dědečkovi …“ „A proč?“ „No on už není s námi, už odešel ..“ „A kam odešel?“ „A kde je?“ … „Dědeček umřel a teď se na nás dívá z nebe …“ „Tak to je dobře maminko, že se na nás dívá. Neboj, to bude dobrý…“a pohladí mě po vlasech a udělá takový „kukuč“ . „Tak zůstaň tady v pokoji, já tě tu zavřu, dejte si spolu kafíčko a popovídejte si, vyplakej se a pak přijď, jo? ….“ A můj drahý čtyřletý synek jde bezstarostně pryč.

Nestyďte se za svoje emoce před dětmi. I když vás často překvapí svojí pohotovou reakcí, je dobré se o city podělit, aby i ony toho byly v budoucnu schopny.