„Řešíme“ výchovu – rovnice o nekonečně mnoho neznámých

fun in bed

Autor: Ing. Michaela Ehrenbergerová

Taky jste určitě již někdy slyšeli tuto větu – „Vy dneska tu výchovu dětí pořád tak řešíte, nechte ty děti normálně žít..“ Ale znáte to – stačí malá chyba hned na začátku příkladu a výsledek rovnice je nesprávný..
Každý budoucí rodič má představy a jasné vize, co bude a nebude právě to jeho dítko dělat, jak se rozhodně chovat nebude a co bychom mu nikdy netolerovali. Ale realita bývá většinou poněkud krutější. To, co se u druhých zdálo jako prosté zanedbání výchovy, se ve chvíli, kdy se to týká přímo nás, stává strašákem a neřešitelným problémem. A spouští se koloběh otázek – co dělám špatně? Kde se stala chyba? Jak kvalitně vychovat své dítě?

Jako zodpovědní rodiče jsme nastudovali spousty knih a příruček, na příchod našich zlatíček jsme se důsledně připravovali a očekávali oba potomky s láskou a nadšením. Stejně se ale objeví chvíle, kdy se dostaneme do úzkých a nevíme kudy kam. Je důležité snažit se „naladit na dítě“ – co mi chce svým chováním sdělit? Jedná se o jeho osobní frustraci nebo ode mne chce nějakou konkrétní reakci? Nezapomínejte, že z pohledu dítěte je NEGATIVNÍ REAKCE LEPŠÍ NEŽ ŽÁDNÁ REAKCE! Byť se to zdá absurdní, dítě se raději vystaví riziku trestu než by setrvávalo v pocitu, že není pro své rodiče důležitý.
Strom (rodinného) života
Klinický psycholog Steve Biddulph ve své knize „Tajemství výchovy šťastných dětí“ uvádí následující příměr:
„Rodinu lze pěstovat jako strom. Kořeny představují vaše vlastní dětství a to, jak o sebe pečujete. Kmen je vaše manželství nebo partnerský vztah a vaše oddanost dětem. Větve symbolizují činy, které děláte při každodenních rozhodnutích. Vaše děti jsou květy a ovoce tohoto stromu.“

A o ovoce se musíme patřičně starat. U jablíček není důležitý vzhled, ale jeho chuť. Dnes jsem byla na pískovišti svědkem poměrně zvláštního výchovného stylu. Můj mladší syn si půjčil lopatku, kterou našel ležet na písku (měli jsme s sebou naše lopatky dvě, ale obě byli „v oběhu“ a měli je jiné děti). Po chvíli jsem si všimla, že lopatku hledá ani ne dvouletá holčička, které babička ukazuje, kde lopatka leží a posílá ji za synem se slovy: „Támhle je ta tvoje lopatka, jdi tam a řekni klukovi – DEJ MI TU LOPATKU…“ Zopakovala to několikrát a mě ta slova ještě dlouho zněla v uších.. Říkám si proč? Proč tímto stylem vkládáme našim dětem do úst tak nevybíravé poznámky? Dvouletá holčička by možná tuto jednoduchou větu stejně sama použila, nicméně ze strany dospělého by měla být za každých okolností použita slušná varianta požadavku.
V této fázi se nabízí vyzdvihnout velmi pozitivní vliv znakování – znakující dítě nám dokáže dát najevo, že je opravdu chápající plnohodnotná bytost, co všechno je schopné pojmout a jak bravurně zvládá vnímat naši komunikaci.. Není proto potřeba věty směrované k batolatům zjednodušovat a bavit se s nimi v holých větách. Naopak – náš přístup a postoj se v nich zrcadlí a ony reagují tak, jak vidí reagovat nás. Máme jedinečnou šanci utvořit z nich krásné osoby plné porozumění, lásky a empatie vůči ostatním, ale je důležité, aby měli šanci tyto schopnosti někde „okoukat“.

Bohužel se stále setkávám na svých kurzech i s rodiči, kteří přijdou na lekce pro rodiče a děti a přestože sami nedávají najevo ani známku zábavy či nadšení, očekávají od svých ratolestí, že si lekcí proskotačí s lektorkou a budou poslušně reagovat na pokyny jiných. Není přeci možné vyvolat v dětech pozitivní přístup vlastní liknavostí a apatií, nesmíme zapomínat, jak úzce je s námi naše dítě propojené a svůj názor si utváří právě podle toho, jak vidí reagovat své nejbližší.

Na druhou stranu, není žádná ostuda si přiznat, že jsme jen lidé, že se sami mnohdy učíme se svými emocemi správně pracovat a že chybovat je lidské. Daniel Goleman hned v úvodu své knihy „Emoční inteligence“ zmiňuje prastarý Aristotelův citát:
„Každý se může rozzlobit – to je snadné. Avšak rozzlobit se na toho pravého člověka, tou pravou mírou, v ten pravý čas, z toho pravého důvodu a tím pravým způsobem – to už tak snadné není.“
Tři cesty, jak přivést dítě ke spolupráci
Být rodičem není snadný úkol, ale mějte na paměti, že řešení je mnohdy mnohem jednodušší, než bychom si mysleli. Leckdy stačí problém pouze pojmenovat, promluvit si o něm, poukázat na něj a není potřeba předkládat škálu možností a variant řešení.
Vaše děťátko pláče – aha, co se mu asi stalo – uhodilo se do nožičky. Vemte své dítě na klín, pohlaďte ho a řekněte mu – „Ty ses uhodil do nožičky, viď. To musí bolet..“ Budete překvapeni, kolik problémů se jako zázrakem vyřeší „samo“..

Nejdůležitější je s dětmi o problémech a pocitech hovořit – a to nejen o pocitech ostatních (holčička pláče, kluk se zlobí), ale především o svých vlastních – jsem rozzlobená, jsem smutná, mám radost, jsem šťastná – aby vidělo, že hovořit o svých emocích je naprosto normální. Pro rozvoj emoční inteligence našich nejmenších je důležité dát jim najevo, že je vhodné své pocity „rozklíčovat“ a adekvátně s nimi naložit – hněv není nežádoucí, nechte dítě prožít i jeho negaci třeba z neúspěchu při skládání kostiček. Nejedná se o standardní vztekání (hněv není vztek), jen je pro dítě příliš těžké naložit se svým neúspěchem vyzrálejším způsobem.

Steve Biddulph uvádí následující tři způsoby, jak přimět dítě ke spolupráci
• Prevence
• Odvrácení pozornosti
• Konfrontace

Hodně nepříjemných okamžiků vzniká pod vlivem jednoho z těchto faktorů – napětí, únavě či hladu. Zejména hlad se někdy může projevovat „latentně“. Náhlý pokles energie si leckteré malé dítě nedokáže jasně vysvětlit a proto se stane obětí zmatených signálů vlastního těla. Kolikrát se mi stalo, že jsem koukala na své nezvladatelné (vyspalé) dítě a nechápala, co se to s ním děje, až mi blesklo hlavou – aha, HLAD – a po podané svačince jsem zase měla zpět svého „normálního“ syna.

Jestliže nezafungovala ani prevence ani odvedení pozornosti, je možné zkusit přejít ke konfrontaci. Rozklíčujte dětské chování a umožněte dítěti, aby si situaci zrekapitulovalo a nahlédlo na ní zvenku:
„Tak ty sis chtěl hrát s ostatními dětmi?“ „Jo.“ „A proto jsi po nich házel kameny?“ „Jo.“ „A všiml sis, že tak ses s nimi neskamarádil?“ „Hmm.“
Výchova chlapců
Odnepaměti se vedou hovory o tom, zda je těžší vychovávat chlapečky nebo holčičky. Každý má svůj názor a své vlastní zkušenosti, nicméně výzkumy hovoří jasně:
„Chlapci mívají pětkrát více problémů s učením a desetkrát více problémů s chováním ve škole. V dospělosti budou mít čtyřikrát častěji dopravní nehody a devětkrát častěji se dostanou do vězení.“

Já jako matka dvou synů, jsem tuto problematiku začala se zájmem sledovat. Podle Biddulpha je možné potřeby chlapců shrnout do těchto bodů:

1. Chlapci potřebují otce nebo alespoň někoho, kdo jim ho dostatečně nahradí.
2. Otcové potřebují při výchově svých synů pomoc ostatních mužů.
3. Chlapci se potřebují naučit, jak se chovat k děvčatům – respektovat je, považovat je za rovnocenné.
4. Chlapci potřebují, abychom je chránili před vlivem násilí a banality, jež by z nich učinily povrchní, bezcitné a vulgární jedince. Potřebují hodnotit svou sexualitu jako zvláštní, nikoli lacinou.
5. Chlapci se potřebují naučit pracovat a poradit si s různými úkoly v domácnosti.

Možná by někoho překvapilo, co Steve Biddulph považuje za jeden ze základních pilířů výchovy chlapců – perte se spolu! Perte se spolu z legrace, kdykoliv máte možnost a energii, chlapci milují zápas, pošťuchování a vůbec veškeré drsnější hry.
I na této na první pohled banální hře můžete svému synovi ukázat spoustu užitečných a důležitých výchovných kroků, např. jak ovládat a krotit svou sílu: „přestane se prát, když jeden z vás začne být neopatrný, je-li situace nebezpečná, uklidníte se a začnete znovu. Tím, že všechno udržujete stále v legraci a nesnažíte se příliš vyhrávat – jednou necháte vyhrát jeho, podruhé zase vyhrajete vy – mu ukazujete, že vám jde hlavně o interakci s ním, a také ho učíte, jak se má správně prohrávat.“ 1

Závěr
Je toho opravdu hodně, co se musíme naučit a hlavně stále si to opakovat. Stává se mi, že po přečtení nějaké zajímavé knížky o výchově jsem plná nadšení a nových (nebo jen oprášených) poznatků a s postupem času jako bych zapomínala.. Je dobré si vše osvěžit, nezapomínat a naučit se ovládat své emoce.
Nicméně nebojte se myslet i na sebe, správná výchova není o tom, nakolik se dokážete vzdát svého života ve prospěch svých dětí, pamatujte si, že šťastní rodiče mají šťastné děti – dbejte na svou vnitřní pohodu, jen tak budete mít chuť a sílu se svým dětem plnohodnotně věnovat.

 

 

Inspirace

Líbil se vám článek?

Chcete dostávat upozornění na podobné články a inspirace emailem?  Můžete se kdykoliv odhlásit.

Najděte kurzy ve vašem městě

Komentáře

Přidat komentář