Využijte vánoční slevy v eshopu 15 - 52%. Garantujeme doručení do Vánoc.

Co dělat, když se nechce dělit o hračky?

Nevíte si rady, jak reagovat, když vaše dítě sobecky drží hračku a křičí na celé kolo „MOJE!“? Nebo potřebujete odejít z kroužku a vaše dítě se odmítá odtrhnout od hraní v dětském koutku? Co dělat a hlavně jak to udělat s respektem k dítěti i sobě?

O tom bude dnešní článek. Inspiraci mi k napsání tohoto článku dala maminka Pavlína, která má doma dva 15 měsíční kluky. Tohle mi napsala:

Dobrý den, nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za možnost lépe pochopit své děti. Kurzy znakovaní i Montessori inspirace nám daly hodně.
Kluci v 15 měsících dokáží už spoustu slov vyznakovat nebo předvést. Znaky jsme si přizpůsobili tak, aby vyhovovaly mně i dětem. Prvotní negativní reakce okolí se změnily a nyní se i ostatní zapojují do znakovaní, z čehož jsem nadšená. Ve vašem online kurzu Montessori inspirace jsem zase nabrala spoustu inspirace pro denní aktivity a hraní si s dětmi. Pokojíček kluci milují a nebojím se je v něm nechat chvíli samotné, protože vím, že jim tam nic nehrozí, a oni ví, že je jen jejich. Ještě jednou vám že srdce děkuji.

Moc prosím o radu. Jak se zachovat, když si kluci navzájem hračky berou, nebo když Jirka  na plavání nechte půjčené hračky vrátit? Snažím se je naučit se dělit hrou. Ta je někdy baví – na větu „Prosím dej mi…..“ mi podají předmět a já jim ho se slovy „…na, tady máš…“ vrátím, nebo dám druhému. Kříž nastává ve chvíli, kdy to není hra a jeden vidí, že má druhý něco a chce to taky. Nebo když se mu něco líbí a nechce to vrátit (třeba na plavání pomůcky). Zkoušela jsem hodně, ale ještě nepřišla na to jak správně postupovat, aby to pro kluky bylo přirozené. Chápu, že když bych měla oblíbenou věc a něco s ní dělala, nechtěla bych, aby mi ji někdo bral, ale na plavání je ohraničený čas a hračky se musí vracet, když jdeme na další cviky, nebo ven z lekce plavání. Nevím jak mám vysvětlit, že si nesmí hračky navzájem brát.

Prosím mohla by jste mi poradit.

Pavlína

Jak to řešit u batolete

Tohle je trochu výchovný oříšek, protože vzhledem k věku dětí to není tak jednoduché. V 15 měsících se ještě úplně nedají uplatnit metody, které dopodrobna probíráme v online kurzu Montessori inspirace na respektující nastavování smysluplných hranic.

V kurzech o rozvoji emoční inteligence rodičům říkáme, že do 12ti měsíců se dítě nedá rozmazlit a v podstatě dítě potřebuje, aby se vesmír točil kolem něho. Druhý rok života je pak k postupnému nastavování hranic. To hlavní slovo je ale tady „postupnému“. Každé dítě je jiné a v tomto roce se mu tvoří jeho vnitřní „JÁ“, které se pak projevuje právě tím, že se nechce dělit a potřebuje mít svůj prostor a své věci.

To samozřejmě neznamená, že není potřeba zasáhnout, pokud dítě svým jednáním ohrožuje nebo ubližuje ostatním nebo ničí své prostředí (hračky apod.). Nicméně váš zásah by měl být přiměřený jeho věku.

Zkuste začít slovy – nejprve empaticky vyjádřete, že rozumíte jeho pocitům a pak vyslovte pravidlo, které je potřeba dodržet (např. „Já vím, že tě to tady baví a nechce se ti ještě odcházet, ale kurz už končí a my musíme odejít. Přijdeme sem zase za týden.“ nebo „Já vím, že se ti hračka líbí a chceš si s ní hrát. Ale už si s ní hraješ dlouho a tahle hračka je tady i pro ostatní děti.“

Když to nepomůže, je potřeba dítě ze situace vyvést. To jde dvěma způsoby – nejprve se snažíme odvést jeho pozornost. Například když se nechce pustit nějaké hračky, tak mu zkuste nabídnout jinou hračku. Můžete třeba něco přinést z domova, co mu v této chvíli nabídnete jako výměnu. Pokud ani tohle nezabere, zkuste dítěti dát krátkou lhůtu, aby ukončilo svou práci/hru. Například řeknete „za minutu už musíme odejít, tak si prosím dokonči svoji práci a brzo už půjdeme“.

Dítě samozřejmě ještě v tomto věku nedokáže odhadnout jak dlouhá je jedna minuta a dát mu delší čas situaci jen zhorší, protože si už ani nebude pamatovat, že jste mu dala nějakou lhůtu. Jakmile uběhne půl minuty, můžete mu připomenout, už je to za půl minuty. Budeme odcházet. A jakmile minuta uběhne, tak je nutné mu hračku odebrat i za cenu toho, že bude protestovat.

Pokud dojde až na tu poslední variantu a odchod je doprovázen mnoha emocemi. Tak je dobré doma, až bude dítě v klidu, například před usínáním, je si o tom popovídat a zkusit společně vymyslet, jak by se to dalo příště řešit.

Řešení pomocí příběhů u dětí od 2 let

Mně se třeba osvědčily příběhy – budete povídat příběh o chlapečkovi, který se neuměl dělit o hračky nebo skončit s hrou, když se muselo odcházet. Pak se ho zeptáte, jak by to udělat on. Co by tomu chlapečkovi poradil. Pokud je dítě ještě hodně malé, je otázka, zda už dokáže na tohle reagovat. Ale zkusit to určitě můžete a postupně se to poddá. Příběhy se většinou uplatňují tak od dvou let věku dítěte, ale jsou efektivní až do začátku školní docházky. Pokud vás tahle metoda zaujala, podrobně jí popisujeme v našem článku na blogu Magická síla příběhů ve výchově.

Hlavní, čeho bych doporučila se vyvarovat, je dávat planá ultimáta a druhé, třetí a čtvrté šance – to jen vede k tomu, že dítě vás začne ignorovat, protože ví, že se nic nestane, že dostane další šanci. Úskalí těchto rodičovských chyb popisuji v článku o nastavování hranic.

Máte také otázku o výchově?

Vaše otázky mně pomáhají nacházet inspirace na další články, takže pokud máte otázku o výchově, pošlete mi ji na info@gokids.cz

Těším se na vaše podněty,

Spoluautorka knihy o výchově dětí do 3 let S láskou i rozumem

Inspirace

Líbil se vám článek?

Chcete dostávat upozornění na podobné články a inspirace emailem?  Můžete se kdykoliv odhlásit.

Najděte kurzy ve vašem městě

Komentáře

Přidat komentář