Velká část rodičů malých dětí hledá různé způsoby, činnosti, jak podpořit jejich zdravý a harmonický psychický vývoj. Možností je samozřejmě spousta, ale v poslední době mě velmi zaujalo, že čím dál více kolem sebe slyším z úst psychologů a pedagogů, jak významně mohou pomoci při výchově, formování osobnosti, rozvoji emoční inteligence, psychických problémech atd. příběhy, jejich čtení nebo vyprávění dětem.

V mnoha knihách o výchově a rozvoji dětí autoři doporučují dětem vyprávět. Nabízí se i mnohé vzorové příběhy. Proč tomu tak vlastně je? Proč jsou při výchově příběhy tolik cenné a vlastně nenahraditelné? V čem tkví hodnota vyprávění nebo čtení příběhů? Představme si tuto problematiku trochu blíže.

Je důležité si uvědomit, že nejdůležitějším obdobím v životě člověka je věk do šesti let – až 85% osobnosti se utváří právě v tomto věku a jeho klíčovými pojmy jsou důvěra, pocit bezpečí a lásky, emoce, citlivost, fantazie, hladivé rituály, učení vzorců. Pro harmonický vývoj dítěte je nezbytné, aby mělo s matkou vybudovanou bezpečnou vazbu, která dítěti významně umožňuje dosáhnout na většinu z těchto klíčových pojmů.

Příběhy vytváří vzorce chování

Vzorce chování (nejen při řešení problémů) si pak předáváme vzájemně v různých reálných situacích našeho života. A právě i „příběhy mohou dětem ukázat, jak lidé realisticky řeší své problémy, mohou jim tedy nabídnout vzorce chování v různých situacích. Příběh je jedna z věcí, která mimořádně dobře oslovuje tzv. pravou hemisféru, kde sídlí centra našich pocitů, intuice, přesvědčení, vztahů, vůle. Vyprávění a čtení příběhů rodičů dětem může být velmi prospěšné rovněž pro vytvoření jejich bezpečné vazby, což souvisí s tím, že příběhy a „pohádky působí příznivě na osobní vývoj dítěte z hlediska tzv. emoční inteligence. Popis emočních stavů hrdiny, pozitivních i negativních, napomáhá čtenáři v rozvoji jeho empatie, porozumění vlastním pocitům i pocitům ostatních lidí, usnadňuje mu komunikaci a motivuje k poskytování pomoci.

Příběhy jsou organickou součástí našeho světa. Zobrazují, jak jiní řeší své problémy, a tím formují naše myšlení, postoje, pocity, hodnoty, chování a jednání k sobě samým i k druhým lidem. Především pak ovlivňují dětského posluchače nebo čtenáře. Dítě pozoruje hlavního hrdinu, ztotožňuje se s ním, prožívá jeho příhody a emoce, seznamuje se s nelehkými, emočně obtížnými situacemi, kterými hlavní hrdina prochází. Díky tomu dítě také může v příbězích nalézt modely svých vlastních reálných problémů a nepřímo tak i jejich možná řešení.

Příběhy pomohou překonat strach a úzkost

Příběhy dokážou zvlášť účinně ovlivnit způsob, jak naše děti uvažují a jak se chovají, protože je rády poslouchají nebo čtou stále dokola. Opakování spolu s představivostí vašich dětí a neocenitelnou silou vaší přítomnosti činí z příběhů jeden z nejlepších způsobů, jak ovlivnit jejich myšlení. Vyprávění pomáhá překonávat strach a úzkost a pomocí mechanismu identifikace usnadňuje přejímání základních hodnot.

Příběhy pro sblížení rodiče a dítěte

Příběhy mohou sehrát důležitou roli i ve vztahu rodič – dítě. V situaci, kdy dospělý seznamuje dítě s příhodami a pocity ze svého dětství a podává tak dítěti důležitou informaci, že i on sám byl kdysi dítětem. Sblížení dítěte s dospělým je v takové situaci výrazně lehčí a efektivnější. Stejně tak dopad příběhu může být násobně vyšší.

Preventivní síla příběhů

Příběhy mohou působit na dítě, aniž by musely nutně řešit nějaký konkrétní problém – mohou působit preventivně. Pro dítě je velmi prospěšné, pokud si zvyká na vědomí ohrožení (bez zbytečného strašení), které může nastat, a pokud si osvojí způsoby pozitivního a racionálního jednání a myšlení v takové situaci.

Terapeutická síla příběhů

V případě nějakého konkrétního problému zařazujeme a také vymýšlíme příběhy, které nám mohou pomoci problém vyřešit, omezit působení problému – působit terapeuticky. Využijeme je např. v případech, kdy dítě z nejrůznějších důvodů pociťuje úzkost, se kterou si samo nedokáže poradit. Příběh je rovněž ideálním nástrojem pro výchovu dítěte. Podání informace zábavnou a poučnou formou má vyšší efekt než faktická informace. Zdrojem příběhů mohou být knihy se vzorovými příběhy, které můžeme použít ve výše zmiňovaných případech. Ale můžeme si (a často musíme) samozřejmě také příběhy vymyslet, nebo alespoň upravit dle vlastních potřeb.

Příběhy často vymýšlíme právě v situaci, kdy má naše dítě nějaký problém či citové těžkosti. Shapiro(1) pro příběhy tohoto typu užívá termínu „pozitivní modelové příběhy“, Molicka(2) „terapeutické příběhy“, příp. „terapeutické pohádky“.

„Díky kontaktu s terapeutickou pohádkou získává dítě, které se nachází v situaci vyvolávající úzkost, podporu, učí se uvažovat o této situaci pozitivně a zástupně uspokojuje své potřeby tím, že si uvědomuje vlastní pocity, jejich projevy a příčiny.

Úzkost lze snížit především díky mechanismu, při němž je využívána nápodoba vzoru, tj. pohádkového hrdiny, a modelových situací, které hrdina prožívá. V dítěti se tímto způsobem nastartuje proces zástupného posilování pocitu vlastní hodnoty a změny negativního na pozitivní myšlení. Upevňují se také úspěšné způsoby jednání. Pokud dojde ke spojení podnětů vzbuzujících úzkost a podnětů vyvolávajících emočně příjemné reakce, úzkostné reakce odeznívají.

Jak tedy na to?

Záleží na věku dítěte a také na tom, jestli má náš příběh působit pouze preventivně, nebo jestli se snažíme dítěti pomoci zbavit se úzkosti či vyřešit jiný problém. V obou případech ale velmi účinně podporujeme rozvoj emoční inteligence dítěte a dalších složek jeho osobnosti. Nejčastěji se s příběhy pracuje v předškolním a mladším školním věku, kdy jsou děti na příběhy nejlépe „nastavené“. Jsem ale přesvědčená, že nám a dětem mohou být příběhy prospěšné a nápomocné již dříve, přibližně od dvou let, pokud příběhy nižšímu věku dítěte přizpůsobíme co do složitosti, názornosti a délky.

Pokud nám jde pouze o tzv. preventivní vyprávění příběhů, můžeme si z nepřeberné nabídky vybrat kterýkoliv, případně si příběh vymyslet. Není tu tolik důležitý charakter hlavní postavy a ostatních postav, ani děj. Výběr příběhu by měl korespondovat se věkem dítěte a jeho zájmy. Vždy bychom se do vyprávění příběhů dětem měli pouštět pouze v případě klidného, příjemného, bezpečného a přátelského prostředí.

V případě příběhu, který by měl dítěti nějak pomoci, si už musíme dát s výběrem či vymýšlením příběhu větší práci. Téma příběhu by nemělo být zcela totožné s problémem dítěte, protože by se dítě mohlo této přílišné podobnosti zaleknout a uzavřít se dalším pokusům. Je důležité, aby měla hlavní postava podobné rysy jako dítě, ne stejné. Jde nám hlavně o emoce postav v různých situacích, proto bychom se měli opravdu přednostně věnovat podrobnému popisu těchto emocí, aby si je dítě mohlo dobře uvědomit a prožít, spojit s příčinami, postupně se hlavnímu hrdinovi více přiblížit, ztotožnit s ním. „Dítě postupně přebírá hrdinovo chování a jeho názory. Tak jako dítě přejímá jisté rysy a chování svých rodičů, kamarádů a učitelů, stejně tak je může přejímat od fiktivních pohádkových hrdinů. Ztotožnění s hrdinou posiluje víru dítěte ve vlastní síly.

Děti od 2 let

Nyní bych se tedy ráda zaměřila na možné způsoby, jak pracovat s příběhy s dětmi zhruba od dvou let. Slovo „zhruba“ píši záměrně, protože přesné věkové určení je velmi individuální. Záleží na mentální vyspělosti dítěte, na tom, jak se s dítětem od začátku pracuje, jestli je zvyklé na knížky a vyžaduje jejich prohlížení a čtení, jak moc je dítě zvyklé s námi běžně komunikovat, jestli jsme s dítětem znakovali apod. V tomto věku obvykle neřešíme nějaký konkrétní problém (i když ani to se nevylučuje). Většinou nám jde o podporu rozvoje osobnosti, emoční inteligence dítěte.

V prvé řadě je důležité výrazně zjednodušit a zkrátit děj. Ideální bude příběh, který se vejde do několika vět. Výhodné bude také výrazné omezení počtu postav. Postačí hlavní hrdina, příp. ještě jedna další postava. Musíme vždy mluvit pomalu, jasně a zřetelně a především si zajistit pozornost dítěte – najít si klidnou chvíli, kdy nás dítě opravdu poslouchá a o příběh se zajímá, např. při každodenním rituálu.

Dalším tipem, který by měl pomoci, je rozkreslit si jednotlivé kroky příběhu do obrázků a vyprávět příběh spolu s nimi. Obrázky velmi podpoří představivost dětí. Můžeme je mít připravené předem, nebo malovat v průběhu vyprávění příběhu. Malování v průběhu může ovšem vést k neúměrnému prodloužení vyprávění příběhu, případně k ztrátě zájmu o příběh a zaměření pouze na malování. Nápomocné nám mohou být třeba i fotografie. Příběh můžeme vyprávět také pomocí maňásků či loutek. Dokonce i my dospělí si můžeme různé postavy zahrát. Vždy záleží na konkrétním příběhu, situaci a také na samotném dítěti. Náš hlas by neměl být monotónní. Zvláště u těchto malých dětí bychom si měli dát záležet na opravdu výrazném mluvním projevu a v případě více postav každé přidělit vlastní hlas v jiné intonační rovině. Po každém vyprávění je vhodné si o příběhu s dítětem popovídat. Vlastní zkušenost s dvouletou dcerou samozřejmě potvrzuje, že je třeba klást důraz na jednoduchost a relativní krátkost z důvodu krátké doby, po kterou udrží pozornost.

Poselství příběhů

Jedno z nejdůležitějších poselství příběhů je: to, čím se trápíš, a to, co řešíš, je normální a podobně to mají i ostatní. Neboj se, vydrž a zvládneš to.“  Zde doplním poznatek z kurzů Respektovat a být respektován. Důležitou rovinou příběhu je sdělení dospělého dítěti, že emoce jsou i negativní, nepříjemné, ale že toto je normální a není nutno se jich bát (stydět se za ně) a může pomoci podělit se o ně se svým okolím.

Příběhy chápu jako efektivní nástroj práce s emocemi. Mohou přispět k uvědomění emocí svých i svého okolí. Příběhy nám umožňují dekódovat situace, které k emocím vedou a které jsou jejich důsledkem. To vše v bezpečném prostředí, které může být určitým cvičištěm reálného světa. Proto na ně kladu důraz i v případě výchovy své dcery Elišky.

Napsala: Alena Hudosová – lektorka seminářů pro rodiče o rozvoji emoční inteligence u dětí

Použitá literatura:
1) Shapiro, L. E. Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Hana Kašparovská. Praha: Portál, s. r. o., 2009. ISBN 978-80-7367-648-3.
2) Molicka, M. Příběhy, které léčí. Ludmila Pušová. Praha: Portál, s. r. o., 2007. ISBN 978-80-7367-203-4.
3) Herman, M. Najděte si svého marťana. Olomouc: Hanex, 2008. ISBN 978-80-7409-023-3.
4) Badegruber, B., Pirkl, F. Příběhy pomáhají s problémy. Alžběta Sirovátková. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-416-8.
5) Matějček, Z. Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte. Praha: Grada Publishing, a. s., 2005. ISBN 978-80-247-0870-6.
6) Cenková, T. Psychologem svým dětem. Praha: Grada Publishing, a. s., 2011. ISBN 978-80-247-3587-0.
7) Ferrero, B. Šťastní rodiče. Ladislav Heryán. Praha: Portál, s. r. o., 2004. ISBN 80-7178-937-2.
8) Eyr, L., R. Jak naučit děti hodnotám. Ladislav Dvořák. Praha: Portál, s. r. o., 2000. ISBN 80-7178-360-9.