Jak ovlivňují nálepky emoční vývoj dětí do tří let

Slovo „nálepka“ zní neškodně a přitom jeho následky mohou ovlivnit naše chování i v dospěláckém životě. Je zajímavé, že v jistém věku si každý z nás řekl, že „tohle“ nikdy nebudu dělat svým dětem a „tamto“ jim zase nikdy nebudu říkat. A ejhle! Najednou, když se sami staneme tím velkým dospělákem, tak z nás pojmenování jako vztekloun, stydlín, bordelář, šikulka, mamánek apod. začnou padat sama od sebe a někdy si to ani neuvědomíme, natož, abychom to zvládali zastavit.

Člověk má zkrátka nutkavou potřebu vše definovat-vztahy, sám sebe, ostatní a své děti z toho zkrátka taky nevynechá.

Než se ale koukneme na zub všem těm nálepkám a co dělat, abychom je mohli strhnout, nebo je vůbec na děti „nelepili“. Koukněme se na identitu jako takovou a kdy se utváří.

Co to je identita?

To, čemu laicky říkáme „naše vnitřní já“, má odborný název identita neboli totožnost. Je to naše vnitřní odpověď na otázku, kdo jsem, co jsem, co znamenám pro sebe a pro druhé, jaké místo zaujímám ve své společnosti (v našem případě společenství rodiny, popřípadě nejbližšího okruhu přátel a známých).

Psychologie nás učí, že potřeba pozitivní identity je jednou ze základních psychických potřeb, které musí být uspokojovány v náležité míře a vhodné době, má-li se lidská osobnost vyvíjet zdravě. Laicky řečeno, když sami sebe vidíme v pozitivním světle, vnímáme tak i okolí. Je nám zkrátka dobře na světě a mezi lidmi.

K identitě patří také naše národnost, státní příslušnost, mateřský jazyk a podobné věci, ale zejména náš rodinný původ a naše životní historie. Ve dvou letech se dítě o vlastní původ ještě nezajímá, ale skoro zákonitě k němu doroste později (kolem 10. či 11. roku).

Říkáte si, že do deseti let má vaše miminko daleko?

Identita se ale vytváří postupně a tento proces začíná mnohem dříve. Dítě začíná rozlišovat “své“ lidi (tzn. nejbližší rodinné příslušníky) od cizích v druhé půlce svého prvního roku života, cca kolem sedmého měsíce. Kolem dvou let je batole nejen daleko pohyblivější, ale lépe vyjadřuje své potřeby a projevuje své emoce. Kdybychom snímali a pak analyzovali to, co dítěti v tomto věku říkáme, objevilo by se v naší řeči velice často slovíčko „ty-ty-ty“ jakožto pokárání i samotné „ty jsi“ jakožto úvod k delší promluvě „Přece už jsi velký kluk a ty takhle!“ To jsi moc hodná holka, žes mi pomohla.“ „Ty-ty-ty, že to řeknu tátovi, jaký jsi…“ V nejrůznějších obměnách říkáme dítěti, co je a co není a jaké by mělo být. A dítě bere na vědomí, co si o něm „jeho“lidé, o nichž už ví, že patří k nim a oni k němu, myslí. Podle toho si utváří vědomí o svém postavení v rodině a podle toho přijímá samo sebe.

Ale pojďme ke konkrétnímu příkladu – je to jakási hra na to, kdo jsi? Ptáme se dítěte:“Co jsi mámino?“ A dítě odpoví „Zlato!“ „Co jsi tátovo?“ „Uličník!“ „Co jsi babičky?“ „Slzavé údolí“ atd. Dítě nám tedy odpovídá, jak mu říkáme my. Dítěti to připadá jako zábava, jako legrace a cítí v tom něco pozitivního, dobrého, přijímacího. Ono tátovo „uličník“ či „rošťák“ nebo „raubíř“ znamená určitě ocenění dětské mužnosti a výraz tátovy hrdosti. A to „slzavé údolí“ znamená babičinu shovívavost a sympatii.

Všechno se ovšem nevyjadřuje slovy, daleko více toho říkáme svým chováním vůči dítěti v tisících denních drobných akcích a reakcích. Každým svým nestřeženým projevem mu dáváme na vědomí, čím pro nás je. Identita je celoživotní záležitost, a tak její základy, které se kladou zhruba do tří let, by měly být zdravé a pevné. Velice na nich záleží, neboť z nich bude nadále vyrůstat stavba celé osobnosti dítěte. A my jakožto „jeho lidé“ jsme tu rozhodujícími činiteli, i když si to třeba ani neuvědomujeme.¹

Nálepky

A teď přejděme rovnou k nálepkování, cizím slovem „labeling“. Nehodnotíme tím ve výchově konkrétní jevy, ale označujeme dítě nějakým obecným přízviskem, nálepkou. Psychologové mluví o tom, že pokud dítěti často takovou nálepku opakujeme, vytváří se v něm program chování, kterým pojem naplňuje. A to v případě negativní, ale i pozitivní nálepky. Obě se totiž považují za nevhodné.²

U negativní nálepky hrozí, že se dítě začne chovat tak, jak se od něj očekává. Chybí mu patřičná dávka sebedůvěry pro další práci, a tak má dojem, že nemá cenu se této negativní nálepky zbavit. Příklad – snažím se uklízet, ale mámě je to pořád málo, říká mi několikrát za den, že jsem nepořádník, už se nebudu snažit, ať dělám, co dělám, je to pořád stejné.

Z dlouhodobého hlediska nejsou ani pozitivní nálepky nic dobrého. Výkony dítěte totiž často zveličují a přispívají k vytváření nerealistického sebehodnocení. To má za následek, že v pozdějším věku je setkání s „realitou všedního dne“ nepříjemným překvapením. Současně může potlačovat negativní pocity, které jsou v rozporu s jeho nálepkou („To je kliďas, toho nic nerozhází.“) nebo se snažit vyhovět očekáváním, která jsou na něj kladena, i když to není v jeho možnostech.³

Proč se uchylujeme k nálepkám?

Možná si říkáte, že není možné, aby si dítě do tří let sebou vzalo naše slova natolik k srdci, že si ceduli s nápisem ŠIKULKA nebo BORDELÁŘ táhlo do konce života. Výzkumy jsou bohužel prováděny nejdříve na školkových dětech. V těchto studiích se spíše zkoumá vliv pedagogů a rodičů na sebehodnocení dítěte. Každopádně i ty se shodují na tom, že se děti s nálepkami ztotožňují a přijímají je za stálou součást svého já. Tento závěr nevyvracejí ani psychologové s tím, že nálepky mají na emoční vývoj dítěte dlouhodobý negativní vliv.

Proč nám ale na mysl vyvstávají tato pojmenování? Důvodů je několik – je to označení, které i my jsme slýchávaly jako děti, tento výraz je zkrátka hluboko v nás zakořeněný a v neposlední řadě máme strach, že se dítě nezačlení do společnosti, když bude nějak odlišné od společensky přijatelné normy chování.

Pokud jsem vás stále nepřesvědčila, pojďme si objasnit pojem „sociální reference“, který zmiňují doktorky Linda Acredolo a Susan Goodwyn (autorky programu Baby Signs). V momentě,kdy dítě neví, co si má myslet o jídle, cizím člověku, zvířeti, ale i samo o sobě, obrací se na osobu/osoby, které/kterým věří nejvíce, na rodiče. Dítě v podstatě přebírá názor a bere si ho za svůj. Jednoduše řečeno, chytí od vás nejen rýmu, ale i váš pohled na svět.

Jak z toho ven?

Doporučení je sice jednoduché, ale praxe je obrovskou výzvou. Buďte v každé situaci konkrétní a pravdiví. Nehodnoťte obecně, ale zkuste situaci popsat tak, jak ji vidíte a cítíte. Je to pracnější a náročnější, protože to od nás vyžaduje větší námahu, ale je to dlouhodobě efektivnější. Nemanipulujeme s dítětem, učíme ho aktivitě a zdravému pohledu na věc. Pojďme si uvést několik příkladů, jak se vyhnout negativním ale i pozitivním nálepkám:

Negativní nálepky:

Dítě rozlilo vodu. Obvyklá reakce – „Ty jsi takový nemehlo, zase jsi rozlil vodu, pořád po tobě musím uklízet!“ Místo toho můžete situaci nechat řešit dítě a pouze jej doprovázet. „Rozlil jsi vodu, co s tím uděláš?“ „Chceš s tím pomoct?“

Dítě rozbije sklenici. Přirozená reakce dospělého je asi zařvat: „Ty jsi nešika! Kolikrát jsem ti říkala, aby sis neprohlížel ty skleničky. A ty jsou zrovna po babičce.“ Poučený rodič, který se snaží, napočítá do pěti, aby ho výkřik s nálepkou přešel, a pak řekne – „Škoda, měl jsem tuhle skleničku rád. Nestalo se ti nic? Pojď, uklidíme to spolu, ukážu ti jak, aby ses nepořezal.“

Pozitivní nálepky:

Dítě vám uklidilo předsíň a moc vás tím potěšilo. Nechvalte ho jen obecně-„Ty jsi šikulka!“ Ale řekněte mu – „To mě moc těší, že sis všiml rozházených bot v předsíni a uklidil je, to mám radost!“

Vidíte, že dítěti každé ráno trvá oblékání. Pečlivě si ho vybírá. Místo toho, abychom řekli, že vypadá jako modelka/model lze použít opět popis vašeho pocitu. Například: „Líbí se mi, jak ti ladí tričko s kalhotami.“⁴

Možná se jen snažíme své děti vychovat, aby z nich nebyli raubíři a nevychovanci.

Nebo naopak z nich prostě chceme mít kliďase a šikulky k pohledání, kteří nám se vším pomohou a vše v životě zvládnou. Ale možná se jen derou na povrch ti malí mamánci, bordelářky, šikulkové, stydlíni v nás samotných. Můžete namítnout, že byste si museli dávat pozor na každé slovo, co před dětmi říkáte. A víte co? Dala bych vám za pravdu. Jenže ať chceme nebo ne, děti se učí nápodobou a přejímají vzory chování od nás dospělých. Otevírají každé dveře, za nimiž jsou naše nejniternější zážitky z dětství a prověřují náš charakter každý den. Snažme se o zdravý náhled na své děti a nedefinujme vše, co dělají. Milujme je takové, jaké jsou a učme je, ať se taky tak milují. Protože takhle přesně přistupují oni k nám.

Esej napsala Ing. Lucie Tichá, lektorka kurzu Baby Signs a seminářů o Rozvoji emoční inteligence u dětí od narozeni do 3 let.

Rádi vás také uvidíme na seminářích Rozvoje EQ, které jsme si pro vás připravili.  Dozvíte se v nich o výchově, které ladí s naším přístup k rodičovství „S láskou i rozumem“. Vychází z respektujícího přístupu k výchově, z toho, že miminka se nedají rozmazlit, děti potřebují hranice, ale také nekonečnou trpělivost, důvěru a svobodu učit se a dělat chyby. Odměny považujeme za stejně škodlivé jako tresty a věříme, že dítě není třeba nijak pohánět v tom, aby se rozvíjelo, neb je dokonalé a stačí mu připravit prostředí (fyzické i emoční), které mu umožní se ve své dokonalosti rozvíjet. Vycházíme z moderních poznatků neurovědy, psychologie, ale ctíme i odkazy úžasných učitelů jako byla paní Maria Montessori. Pokud s vámi tento přístup k výchově ladí, jsou naše semináře určeny vám. Těšíme se na vás.